Hugo přišel na kus řeči. Že prý to už takhle dál nejde. V době od 15 do 17 hodin jsem ho ignorovala a čuměla do počítače. Přitom mi k židli dotáhl minimálně šest hraček. A nic. Z klobásy, kterou jsem nakrájela do fazolačky, nedostal ani jedno kolečko. Zakázala jsem mu hrát si s cibulí a nosit domů klacky. Jo a v pokoji lítá moucha, která ho už děsně sere. 

Tak jsem slíbila, že půjdu do sebe. Když ne hned, určitě v nejbližší době. Respektive v krátkodobém výhledu. No, do tý pětiletky to dám.

Minimálně zabiju tu mouchu. 

Myslím, že mi to zbaštil.

Die unendliche Geschichte...