Hugo na pokec

22.10.2021

Hugo přišel na kus řeči. Že prý to už takhle dál nejde. V době od 15 do 17 hodin jsem ho ignorovala a čuměla do počítače. Přitom mi k židli dotáhl minimálně šest hraček. A nic. Z klobásy, kterou jsem nakrájela do fazolačky, nedostal ani jedno kolečko. Zakázala jsem mu hrát si s cibulí a nosit domů klacky. Jo a v pokoji lítá moucha, která ho už děsně sere. 

Tak jsem slíbila, že půjdu do sebe. Když ne hned, určitě v nejbližší době. Respektive v krátkodobém výhledu. No, do tý pětiletky to dám.

Minimálně zabiju tu mouchu. 

Myslím, že mi to zbaštil.

Die unendliche Geschichte...  

Nejnovější články na našem blogu

Přečtěte si, co je nového
 

Moje kotvy

08.11.2021

Jsou místa, kde naše kořeny vrostly do hloubky, prodraly se kamením a tmou, aby nás bezpečně zakotvily v paměti krajiny. Tohle je jedna z nesčetných vizuálních sekvencí včerejší návštěvy "Gymplu" v Lipové ulici. Kopce, kterému smradi ze Šanova jinak, než Gympl neřeknou, a kde stojí fešná budova obchodní akademie.

Psaní deníku je na zvážení každého příznivce Bujo. Jde v podstatě o jednu z kolekcí, kterou do svého zápisníku zavedeme, když máme pocit, že má pro nás nějaký přínos. V opačném případě se s vedením deníku nemusíme zdržovat. Stejně, jako si nevedeme ty kolekce, které pro nás nemají žádný efekt. Náš den, tak jako tak, mapují každodenní zkrácené...

Vody v Proboštovském rybníce ubývá. Pomalu, ale jistě. Včera jsme byli s prďolou Tomem na obchůzce, abychom zkontrolovali, jestli už rybám nečouhají z vody zadky.

Rozumím tomu, že má Hugo své potřeby.
Rozumím tomu, že jsou věci, které se neslučují s jeho logikou.
Co nepochopím, jak se takový půlroční dacan dokáže urazit.
A to jenom proto, že jsem mu tenhle klacíček nedovolila vzít domů.