Slavili jsme čtvrt roku života

21.07.2021

VČERA BYLY HUGOVI TŘI MĚSÍCE. Čtvrt roku života. Z toho je už dvacet dnů s námi a já nevím, jestli stojím hlavou na zemi nebo brouzdám nohama v nebi. Zase žiju! Nezřízeně a na plný plyn. Znovu jsem to já...

Když jsme krátce po sobě přišli před třemi roky o dvě ridžbečky, bylo nám nad slunce jasný, že už nikdy žádného psa. Už nikdy prožívat takovou bezmoc a bolest. Logická reakce. Říkáte si, další takový smutek už neunesu. Rozervalo mě to zevnitř, roztrhalo mi to duši, už nikdy, vážně, nikdy... 

Dokonce si na oko vydechnete a začnete si nalhávat, jak je fajn, že vás už nikdo netahá ven, když se tam venčí slejvák s uragánem. Jak je prima, když můžete na stůl položit oběd, odskočit si do špajzu, vrátit se a ten oběd tam pořád je! Když je vaše postel jenom vaše. Když v noci nevstáváte, abyste tu zrzavou palici pohladili, protože má divoký sny. Když nosíte oblečení, ze kterého nepadají chlupy a netáhne z něho pach zmoklého psa. A taky nemusíte několikrát do roka dávat vyčistit interiér auta, protože se zrzky rozhodly vyválet v chcíplé rybě...

Všechno je vlastně tak, jak má být.

A tohle obelhávání sebe sama trvá poměrně dlouho. Ona bolest ze ztráty psa uvnitř pořád je a nehodlá zvednout zadek. Počítejte s tím, že tam zůstane dřepět. Takže...

Přijde den.Takový docela obyčejný, kdy ve svém voňavém bytě bez chlupů děláte pořádek a vypadne na vás fotka zrzek s těma jejich rozesmátejma hubama někde na šumavských loukách. A vy se narvete do kouta, aby vás svět neviděl a řvete jak želva. Nejde to zastavit. A začnete pochybovat, jestli to, jak jste se rozhodli, je opravdu správně.

Se zrzkama byl svět v pohodě a my si vůbec nepřipouštěli, že by to mohlo být jinak. Opustily nás rok po sobě. Jedno z nejhorších období, které jsem prožívala.

Vylezete ven a uvidíte ženskou se psem. Projede vámi takový gejzír emocí, že byste se na toho čtyřnožce nejraději vrhli a omuchlali ho do bezvědomí. Začne se to stupňovat. Dokonce se musíte hlídat, protože ty vaše stavy by někteří pejskaři nemuseli vydýchat. Váš dokonalý svět bez chlupů, bez pachu chcíplých ryb a bez sežraných obědů začne najednou dostávat trhliny. Přestáváte věřit sami sobě. Těm kecům, jak je všechno v pohodě. Jak jste i bez psa O.K., jak si užíváte, že už se o nikoho nestaráte a vůbec nic vám nechybí.

Velký kulový! Jak si jednou se psy začnete, jen tak z toho nevycouváte. 

Nakonec si někde mezi těma slzavýma studnama v očích a unudlaným nosem přiznáte, že život bez psa vlastně už není životem. A nezbude vám, než sami v sobě přeprat tu trapnou lež o dokonalém světě bez psích chlupů a vyprovodit ji ze dveří, protože k vám jednoduše nepasuje. A přestože víte, že jednou nevyhnutelně přijde to, co vás znovu srazí na kolena a bude nesnesitelně bolet, zvolíte jedinou správnou cestu, kterou můžete jít dál a na které nezešílíte smutkem. Pořídíte si nového psa.

Znovu budete nosit na oblečení psí chlupy, budete zkoušet přetlouct parfémem to, že jste pod bundu schovali promočené štěně, znovu se pustíte do nekonečného učení povelů, utírání loužiček, do sbližování, budování vzájemné důvěry, ale také vstříc moři lásky. Celý život se vám obrátí vzhůru nohama, protože už na něj nebudete sami. A když se budete občas cítit na hadry a vyčerpaní, už tu bude někdo, kdo vás podpoří, kdo vám olíznutím obličeje řekne: Nedám tě!, kdo za vámi bude vždycky stát a pro koho se stanete středobodem vesmíru.

Takže Hugo, měj se mnou hodně trpělivosti a vítej! Lépe jsem se rozhodnout nemohla. 

Nejnovější články na mém blogu

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.