Intermezzo

18.11.2021

Stopy. Moje. Všude. A bezvýznamných audiencí. Někdy sem chodím mrknout na střechy. Většinu jsem v dětství osahala chodidly. Do sladkého bezvědomí. Po hřebenu k závrati a od komínu zpátky. Sen, jak jednou vzlítnu... Modřiny, když mi ujela noha. A taky pocity, co nikdy nepopíšu, protože už nemám odvahu to znovu zkusit. 

Ostatně, co s tím v téhle době. Co se sny. Co s odvahou. Co s mravenčením, které vzlíná od pupku přes srdce někam vzhůru. Co s tím vším ve světě přestárlých marionet, kde je o hubu stát si za svým nebo být sám sebou.