Tanec mezi kukátky

01.06.2020

Myla jsem chodbu.
Jako za trest. Jako když mě přivážou ke kůlu na návsi.

I to kamení po těle jsem cítila.
Všude kolem dveře s kukátky.
Já to naše zalepila. Nešmíruju.
Nemám proč.

Někteří musí.
"To je ta seshora," slyším šeptat za kukátkem v přízemí.
Kurva, proč tak dobře slyším...
"Mami!" zaječí dětský hlásek, zatímco stírám schod po schodu a vystrkuju svůj nepřehlédnutelný zadek na všechny světový strany a do všech kukátek na poschodí.

"Počkej!" Ozve se za dveřmi.
Jasně, máma chce ten seriál dokoukat.
Držím se jako buldok klacku, abych neudělala pubertální gesto.
Introvert ve mně to už vyhrál na celý čáře a zdravý rozum si zapálil hned tři cigára najednou, aby nezešílel.
Bojím se dýchat. Mohla bych na sebe přitáhnout pozornost ostatních kukátek.
Začíná se mi motat hlava. Zřejmě nedostatkem kyslíku.
Rychle stáhnu poslední schod a spěchám zpátky do bytu.
"No, cos chtěla," slyším ještě vzdalující se hlas v přízemí.
Zabouchnu dveře.
Nasávám pocit samoty, ticha, dech i tep se stabilizují.
Svět zase nabírá barvu duhy.
Další exhibice na schodech mě čeká až za několik týdnů.
Po tisící si slibuju, že příště nechám introuše sedět doma a půjdu na tu chodbu sama.
"To dáš!" Ozve se Medvěd, který mě celou dobu pozoruje z obýváku.
"No jasně, už dnes to bylo o moc lepší," zalžu, usměju se a vykouzlím krásného fakáče.
DUM SPIRO, SPERO... 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.