Tanec mezi kukátky

01.06.2020

Myla jsem chodbu.
Jako za trest. Jako když mě přivážou ke kůlu na návsi.
Všude mají dveře s kukátky.
Já to naše zalepila. Nešmíruju.
Někteří musí.
"To je ta seshora," slyším šeptat za kukátkem v přízemí.
Kurva, proč musím tak dobře slyšet...
"Mami!" zaječí dětský hlásek, zatímco stírám schod po schodu a vystrkuju svůj nepřehlédnutelný zadek na všechny světový strany a do všech kukátek na poschodí.

"Počkej!" Ozve se za dveřmi.
Jasně, máma chce ten seriál dokoukat.
Držím se jako buldok klacku, abych to nezabalila a neudělala pubertální gesto.
Introvert ve mně to už vyhrál na celý čáře a zdravý rozum si zapálil hned tři cigára najednou, aby nezešílel.
Bojím se dýchat. Mohla bych na sebe přitáhnout pozornost ostatních kukátek.
Začíná se mi motat hlava. Zřejmě nedostatkem kyslíku.
Rychle stáhnu poslední schod a spěchám zpátky do bytu.
"No, cos chtěla," slyším ještě vzdalující se hlas v přízemí.
Zabouchnu dveře.
Nasávám pocit samoty, ticha, dech i tep se stabilizují.
Svět zase nabírá barvu duhy.
Další exhibice na schodech mě čeká až za několik týdnů.
Po tisící si slibuju, že příště nechám introuše sedět doma a půjdu na tu chodbu sama.
"To dáš!" Ozve se Medvěd, který mě celou dobu pozoruje z obýváku.
"No jasně, už dnes to bylo o moc lepší," zalžu, usměju se a vykouzlím krásného fakáče.
DUM SPIRO, SPERO...