Potkala jsem známou.
Ještě z dob, kdy mamuti občas šlápli do sklepa místo do pasti a přistáli mezi nakládaným zelím a demižóny slivovice.
Potkala jsem Irenku, dříve Olšákovou. Dnes nevím.
Herečku, moderátorku, občasnou pěnici, duši křehkou, bezbřeze důvěřivou, kolem které vždycky kroužila celá hejna nadržených blanokřídlých potvor.
Irenka bývala nesmírně krásná žena.
A taky děsně romantická, což mému výbušnému mládí, narvanému v černé barvě a okovaných botách, nebývalo moc po chuti.
Jenomže čas přefrčel tak rychle, že ta černá nestihla ani vyblednout.
Dnes už tolik nebouchám a romantiky toleruju.
Jsem ohleduplnější k lidem a nohy v okovaných botách netýrám.
Když potkám někoho z doby klackovatění, je to pro mě jako natrefit na automat s vychlazenou minerálkou a ledem uprostřed sluncem sežrané pouště.
S Irenkou se o mě otřely vzpomínky na divadelní festivaly Jiráskův Hronov. Vybavily se mi sudy vína, hektolitry piva, kotle česnečky, hodně bolavé ranní rozbřesky a tvrdý spánek v lóži při odpoledním Shakespearovi. Doba krásnější než všechny divy světa.
Potkaly jsme se v Novosedlicích, kde Irenka moderovala akci a já tam sbírala informace pro bulvár. Asi pět minut jsme na sebe mhouřily oční víčka, zdůrazněná roztřesenou oční linkou, protože ani jedna neměla brýle.
Nakonec jsme si padly do náručí a kupodivu jsme nezkolabovaly pod tíhou toho okamžiku ani vlastních těl.
V pěti minutách jsme shrnuly čtvrt století života.
(To my ženský dokážeme, když nás honí čas.)
Možná byl ten interval, co jsme se neviděly, o fous delší.
To je jedno.
Těch pár minut vzpomínání mi každopádně zvedlo koutky a pohladilo.
A toho vlahého pátečního večera jsem si slíbila, že přestanu jako vysušený introuš zalézat do samoty svých krovek. Začnu se častěji vrhat do víru života, abych se nepřipravovala o podobné zážitky.
Začnu cíleně vyhledávat automaty s minerálkou a ledem ve sluncem sežrané poušti.
Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.
S Hugem na našich večerních, veskrze romantických procházkách sledujeme západ slunce.
Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.
Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...
A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...
Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.