Potkala jsem známou.

Ještě z dob, kdy mamuti občas šlápli do sklepa místo do pasti a přistáli mezi nakládaným zelím a demižóny slivovice.

Potkala jsem Irenku, dříve Olšákovou. Dnes nevím.

Herečku, moderátorku, občasnou pěnici, duši křehkou, bezbřeze důvěřivou, kolem které vždycky kroužila celá hejna nadržených blanokřídlých potvor.

Irenka bývala nesmírně krásná žena.

A taky děsně romantická, což mému výbušnému mládí, narvanému v černé barvě a okovaných botách, nebývalo moc po chuti.

Jenomže čas přefrčel tak rychle, že ta černá nestihla ani vyblednout.

Dnes už tolik nebouchám a romantiky toleruju.

Jsem ohleduplnější k lidem a nohy v okovaných botách netýrám.

Když potkám někoho z doby klackovatění, je to pro mě jako natrefit na automat s vychlazenou minerálkou a ledem uprostřed sluncem sežrané pouště.

S Irenkou se o mě otřely vzpomínky na divadelní festivaly Jiráskův Hronov. Vybavily se mi sudy vína, hektolitry piva, kotle česnečky, hodně bolavé ranní rozbřesky a tvrdý spánek v lóži při odpoledním Shakespearovi. Doba krásnější než všechny divy světa.

Potkaly jsme se v Novosedlicích, kde Irenka moderovala akci a já tam sbírala informace pro bulvár. Asi pět minut jsme na sebe mhouřily oční víčka, zdůrazněná roztřesenou oční linkou, protože ani jedna neměla brýle.

Nakonec jsme si padly do náručí a kupodivu jsme nezkolabovaly pod tíhou toho okamžiku ani vlastních těl.

V pěti minutách jsme shrnuly čtvrt století života.

(To my ženský dokážeme, když nás honí čas.)

Možná byl ten interval, co jsme se neviděly, o fous delší.

To je jedno.

Těch pár minut vzpomínání mi každopádně zvedlo koutky a pohladilo.

A toho vlahého pátečního večera jsem si slíbila, že přestanu jako vysušený introuš zalézat do samoty svých krovek. Začnu se častěji vrhat do víru života, abych se nepřipravovala o podobné zážitky.

Začnu cíleně vyhledávat automaty s minerálkou a ledem ve sluncem sežrané poušti.