Irenka jako zjevení a mamuti ve sklepě

31.03.2019

Potkala jsem známou.

Ještě z dob, kdy mamuti občas šlápli do sklepa místo do pasti a přistáli mezi nakládaným zelím a demižóny slivovice.

Potkala jsem Irenku.

Herečku, moderátorku, občasnou pěnici, duši křehkou, bezbřeze důvěřivou, kolem které vždycky kroužila celá hejna nadržených blanokřídlých potvor.

Irenka bývala nesmírně krásná žena.

A taky děsně romantická, což mému výbušnému mládí, narvanému v černé barvě a okovaných botách, nebývalo moc po chuti.

Jenomže čas přefrčel tak rychle, že ta černá nestihla ani vyblednout.

Dnes už tolik nebouchám a romantiky toleruju.

Jsem ohleduplnější k lidem a nohy v okovaných botách netýrám.

Když potkám někoho z doby svého klackovatění, je to pro mě jako natrefit na automat s vychlazenou minerálkou a ledem zadara uprostřed sluncem sežrané pouště.

S Irenkou se o mě otřely vzpomínky na divadelní festivaly Jiráskův Hronov. Vybavily se mi sudy vína, hektolitry piva, kotle česnečky, hodně bolavé ranní rozbřesky a tvrdý spánek v lóži při odpoledním Shakespearovi. Doba krásnější než všechny divy světa.

Potkaly jsme se v Novosedlicích, kde Irenka moderovala akci a já tam sbírala informace pro bulvár. Asi pět minut jsme na sebe mhouřily oční víčka, zdůrazněná roztřesenou oční linkou, protože ani jedna neměla brýle.

Nakonec jsme si padly do náručí a kupodivu nezkolabovaly pod tíhou toho okamžiku ani vlastních těl.

V pěti minutách jsme shrnuly čtvrt století života.

(To my, ženský, dokážeme, když nás honí čas.)

Možná byl ten interval, co jsme se neviděly, o fous delší.

To je jedno.

Těch pár minut žvatlání s Irenkou mi každopádně zvedlo koutky a pohladilo.

A toho vlahého pátečního večera jsem si slíbila, že přestanu jako vysušený introuš zalézat do samoty svých krovek. Začnu se častěji vrhat do víru života, abych se nepřipravovala o podobné zážitky.

Začnu cíleně vyhledávat automaty s minerálkou a ledem zadara ve sluncem sežrané poušti.