Ivan Kraus: Muž za vlastním rohem 

01.07.2020

Rozhodla jsem se ke čtení vybírat knihy, které nějak uvízly mezi ostatními a zůstaly uvízlé a netknuté čtenářovým osliněným prstem. Sbírku povídek Ivana Krause Muž za vlastním rohem jsem povytáhla a chtěla zase zasunout zpátky. Potřebovala jsem dlouhý příběh, ne povídky. Něco, co by mě vtáhlo do děje, abych zapomněla na vlastní problémy. Při pohledu na jednorožce na obálce jsem si řekla, že po tísnivém Útěku postřeleného zajíce od Heleny Šmahelové bych mohla duši nechat chvíli odpočinout a dát si malý sarkastický dezert.

Po několika prvních stránkách mě medvěd vykázal z obývacího pokoje. Sledoval totiž v televizi utahanýho policistu, který svým výrazem necitlivě přejetého leguána exceloval v nějakém seriálu. Objevil polonahou prostitutku, jak leží potřísněná krví v docela erotické poloze a vyvolává řadu zajímavých pocitů, jen ne lítost. (Nejspíš marketingový tah autora na vzbuzení zájmu o její noční košilku.) Pravdou je, že jsem se smála nad knihou moc nahlas a ve chvílích nepatřičných. Vlastně jsem se chlámala jak puberťačka, které řeknete, že by jí trochu bontonu neuškodilo a ona se div nepočurá a řičí, že jsem snad chtěla říct bonbón, nééééé?

Zavřela jsem se do zimní zahrady. Nedbaje párty, kterou tam rozjeli rozvášnění komáři, nedbaje nepohodlných špruclí zahradního křesla, které dělily moje půlky na dalších deset. Muže za vlastním rohem jsem zatáhla za jediný večer. Stopadesátkrát se při tom zakuckala smíchy, nesčetněkrát pobryndala červeným vínem, čtyřikrát jsem měla co dělat, abych oči vrátila zpět do důlků, protože se mi tou explozí vykutálely. A nechci ani domýšlet, co si o tom vysmátém večeru myslí sousedé nad i pod.

Dvě ukázky....

Jestli jste na tom podobně, co se Šmahelové posmutnělých krajin týče, případně jste v depkách až po uši, zavřete se a přečtěte si Muže za vlastním rohem. Řada blbých pocitů odteče se slzami a vy se druhý den se smělou výzvou v pohledu vydáte vstříc lepším zítřkům.  

Knihu vydalo nakladatelství Academia v roce 1999 v edici Scarabeus, nákladem 36 tisíc výtisků.

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.