Jack Kerouack: Mag

04.12.2020

Tuhle mrňavou knížku jsem koupila nedávno v knižním bazárku u Seumeho kaple. Co koupila, já po ní skočila. Jack Kerouac. Jasný, ne? Jeho On the Road. Naše doba a vlasy a hudba a vzpomínky a pitomá nostalgie... Maga od něj ještě nemám. Vlastně, mám v knihovně od Kerouaca jenom Na cestě. Teda měla jsem. Teď už tam je i Mag. 

Když jsem se do toho útlého nadělení pustila, po několika stránkách jsem zalistovala zpátky. Pro sichr. Jestli je to fakt Kerouac. Dílko mi připadalo ve srovnání s románem Na cestě slabý. Pořád jsem čekala, kdy začne nabírat grády. (Ve skutečnosti jsem chtěla být zase na cestě.) Nakonec mi naježená srst slehla a já se nechala i bez nátlaku umně vysoustruženou zápletkou, vcucnout do děje.

Celý příběh vypráví malý, usoplený, věčně hladový a věčně špinavý černošský kluk. Jeho jediným světem je polorozpadlý dům a jediným blízkým člověkem po smrti mámy a po úprku táty kdo ví kam, dědeček. Toho ale jednou odvezou do nemocnice a Mag musí k tetě. Tam dostává sakra sežrat, že je někdo navíc. Vysvobodí ho starší brácha Slim. Ten odveze Maga, který dosud neznal nic než pole v zastrčeným koutě Severní Karolíny, do New Yorku. Za novým životem a taky za svojí holkou Sheilou.

Mag si začne skládat svůj vlastní obraz o světě z jednotlivých pocitů a zážitků. Všechny jsou bezprostředně doříznutý až ke kosti. Smutný jako kaňka na pijáku, vášnivý jak hospodský turek, veselý jako zašitá ponožka. Přesně takový, jaký byl malý Mag, jaký byl celý jeho život a jaká byla nejspíš Amerika v padesátých letech minulého století. 

Dvě ukázky z knihy Mag.

Spadla jsem do toho až po obočí a nemohla se od Magovy cesty do Yorku a později do Kalifornie odtrhnout. Přinutilo mě to dokonce k sebemrskačskému přiznání, že se k lidem občas chovám jako špatně vycvičený pitbull. A taky k přesvědčení, že celej tenhle svět dokáže sakra skrblit se spravedlností.

No, přátelé moji, ač se úvodní kapitola nezdála a konec je trochu o tom, že dobíháte na záchod v poslední chvíli, končila jsem obstojně obrostlá husinou... 

Knihu vydalo nakladatelství Práce v roce 1984. Je ve formátu A5 a má 121 stran.


Mohlo by vás zajímat...

V sobotu 26. listopadu v 18 hodin se na oratoriu kostela na Zámeckém náměstí koná vernisáž tradiční vánoční výstavy keramických děl Aleny Marie Kartákové. Letos jde o výstavu jubilejní, 25. v pořadí. A o výstavu první, na které bude chybět Pavel Karták. O výstavě, odcházení i poznávání jsme připravili s Alenou Kartákovou rozhovor. Najdete ho tady.

Setkání s Pepou Šutarou. Pracovně osobní. Po dvou hodinách a litru kapučína jsem maroda odvezla za přítelkyní. (Rockera uřvanýho. ) Protože su hodné děvče. I přesto, že vím, že se mi laskavost nevyplácí. Vždycky se po ní něco přihrne.

Do pozdních hodin zastupitelstvo v Mikulově. Návrat lesem, co v černočerný tmě připomíná žábry žraloka. Chrammmst!!!!!!