Jak jsme s Hugem dělali selfíčko

05.09.2021

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Měla jsem jako uvědomělá novinářka hopsat kolem malých hasičů, kteří měli soutěž. Nasekat působivé fotky hlava nehlava, nahrát nějaký bla, bla a doma to slepit v úhledný článek. Leč...

Co s Hugem v tomhle vedru? Aha? Nemůžu ho zamknout v autě, nechat napospas osudu a odtančit minimálně na hodinu pryč. Medvěd ho nepohlídá, protože dorazil z noční a chrní. A když chrní, přes to buldozer nejede. A vzít Huga s sebou? Jako mezi děti? Asi jste ještě neviděli, jak šílí radostí, když vidí jedno dítě. Vlítnout mezi celý houf dětí, tak mají po závodech. Hugo by ty malý hasičata umazlil do bezvědomí.

Jasně, chybí našpulená pusinka, pěticentimetrové upravené nehty a Hugo se k tomu selfíčku taky nepostavil zrovna nejlíp.

A taky by s nimi soutěžil. Je to hodně soutěživý týpek. Což by zase nemuseli vydýchat rozhodčí. Nějaký poznámky o tom, že by mohl být na vodítku, si strčte za klobouk. Za prvé by mi urval ruku i s tím vodítkem, kdyby nemohl štěstím skákat po dětech a za druhé, fotografovat s tímhle létajícím nadělením v ruce jedné a v ruce druhé s fotoaparátem zkrátka a dobře nejde.

Víte, možná bych to s vypětím posledních sil i dala. Přesto o Hugovi platí všechno, co jsem napsala. Nevynechal by z toho nic a ještě by si nějakou hovadinu přidal. (Je třeba mistr světa amoleta na vytváření úhledných hovínek uprostřed úhledně posekaného trávníku.) 

Nakonec by mě mohli ještě někde popotahovat a možná bych dokonce dostala zákaz přibližovat se k hasičským soutěžím blíž, než na vzdálenost jednoho kilometru. Takže tak.

Proto jsem před odbočkou na Bílinu dupla na brzdu, otočila to a zamířila k Zámecké zahradě. A abych neměla úplný pocit zmaru a nenaplněného pracovního dne, spáchala jsem to selfíčko.

Sorry jako, šéfe... 

Nejnovější články na mém blogu

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

No 2

18.09.2021

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.