Jak jsme s Hugem dělali selfíčko

05.09.2021

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Měla jsem jako uvědomělá novinářka hopsat kolem malých hasičů, kteří měli soutěž. Nasekat působivé fotky hlava nehlava, nahrát nějaký bla, bla a doma to slepit v úhledný článek. Leč...

Co s Hugem v tomhle vedru? Aha? Nemůžu ho zamknout v autě, nechat napospas osudu a odtančit minimálně na hodinu pryč. Medvěd ho nepohlídá, protože dorazil z noční a chrní. A když chrní, přes to buldozer nejede. A vzít Huga s sebou? Jako mezi děti? Asi jste ještě neviděli, jak šílí radostí, když vidí jedno dítě. Vlítnout mezi celý houf dětí, tak mají po závodech. Hugo by ty malý hasičata umazlil do bezvědomí.

Jasně, chybí našpulená pusinka, pěticentimetrové upravené nehty a Hugo se k tomu selfíčku taky nepostavil zrovna nejlíp.

A taky by s nimi soutěžil. Je to hodně soutěživý týpek. Což by zase nemuseli vydýchat rozhodčí. Nějaký poznámky o tom, že by mohl být na vodítku, si strčte za klobouk. Za prvé by mi urval ruku i s tím vodítkem, kdyby nemohl štěstím skákat po dětech a za druhé, fotografovat s tímhle létajícím nadělením v ruce jedné a v ruce druhé s fotoaparátem zkrátka a dobře nejde.

Víte, možná bych to s vypětím posledních sil i dala. Přesto o Hugovi platí všechno, co jsem napsala. Nevynechal by z toho nic a ještě by si nějakou hovadinu přidal. (Je třeba mistr světa amoleta na vytváření úhledných hovínek uprostřed úhledně posekaného trávníku.) 

Nakonec by mě mohli ještě někde popotahovat a možná bych dokonce dostala zákaz přibližovat se k hasičským soutěžím blíž, než na vzdálenost jednoho kilometru. Takže tak.

Proto jsem před odbočkou na Bílinu dupla na brzdu, otočila to a zamířila k Zámecké zahradě. A abych neměla úplný pocit zmaru a nenaplněného pracovního dne, spáchala jsem to selfíčko.

Sorry jako, šéfe... 

Nejnovější články na mém blogu

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.