Jak na titulek?

29.07.2018

Titulek může být ledovec na trase Titaniku i Mount Everest na žebříku zájmu. Může praštit čtenáře po frňáku tak, že dotyčný bude ignorovat hlad i žízeň a hltat váš text jak Sahara kapky deště. Nebo to bude nuda, která strhne ke dnu celý článek. (Rozuměj, nikdo si nepřečte ani tu skvělou úvodní větu, kterou jsi smolil dvě hodiny.)

Záleží na tom, jak se k titulku postavíte. Mělo by to být s lehkostí tankové brigády, zapadlé někde v šumavských mokřinách, kde generálové radostně zapíjejí, že přežili. Hlavní je ubrzdit v serpentýnách do klišé a v odbočkách ke standardu. Nepodrobovat se duševnímu cévkování, abyste zjistili, jestli je to ještě v normě nebo se máte hodit do latě. Naopak. Otevřete vrata emocím, i těm špatným vlastnostem, o kterých v životopisech zarytě mlčíte. Uvolněte se. Bez ohledu na následky.

Pamatujte si základní pravidlo: Titulek se nikdy nepíše jako první. Hezky si počká, až se vyplkáte, vyprázdníte. Teprve, když text protáhnete korekturou a po stopadesáté si ho přečtete, pak nastane jeho chvíle.

Dejte si pauzu. Ale jen takovou, aby dojmy úplně nevyčpěly. Někde v zásuvce mezi třetím okem a kořenem nosu najdete pocity. Tři, čtyři, pět... Pojmenujte je. Neděste se, když to bude mimo cibulák a zdánlivě o voze, přestože jste celou dobu psali o arabských plnokrevnících. Hoďte ta slova na papírky. Kombinujte je, měňte pořadí. Najděte k nim synonyma, když budou jalová a zvyšte kalibr, když budou měkká. Zkrátka si s nimi pohrajte. A v okamžiku, kdy budete mít titulek na jazyku, přidejte pižmo hlavního tématu, ať se smysl titulku neodvalí příliš daleko od stromu.

Pro inspiraci vkládám myšlenkovou magistrálu, kterou jsem dospěla k titulku Zastříhej ušima. Dílko graficky rozpačité, leč obsahově vypovídající a vytvořené s důvěrou ve vaši technickou velkorysost. Tak ať se daří a z klávesnice kouří!