Jak napsat báseň

03.02.2021

Jestliže jste ještě nikdy nenapsali báseň, neznamená to, že byste žádnou napsat nedokázali.

(Houbeles převázaný mašlí.)

Jasně, že dokážete.

Co třeba takový řezník a poezie? Ztracený případ, řeknete. Ale i on má své slabé chvilky. A v těch se mu někde uvnitř urve kus citu, který kontaminuje mozek. Řezník pak místo krkovičky obdivuje tvary mraků na obloze nebo krásný zadek své zákaznice.

A hned je krůček k poezii.

Tahle infekce si nevybírá. Láska, radost, smutek... a už v tom jedete. Někdo se řítí středem, jiný to bere po vnějším okraji, ale vezou se všichni.

Otázkou je, jak podobné situace ventilujete.

Můžete se vyřvat do mikrofonu, utlouct  klávesy piana do bezvědomí, zmrzačit kámen smyslným tvarem, potřísnit plátno barvami, nebo se ožrat jako prase... :-)

A jestli máte chuť napsat báseň, směle do toho.

V první řadě ze sebe svlékněte všechny role, které žijete a nehrňte se hned k počítači. Když si k němu dřepnete a budete čekat, odkud na vás spadne múza, to dřív uhnijete.

Odnikud nic nepadá.

Když ucítíte, že jste dostatečně infikovaní (radostí, smutkem, láskou, rozchodem...), mluvte. Zapněte si diktafon a sypte to ze sebe. Myšlenku za myšlenkou, pocit za pocitem. Říkejte, co vás zrovna napadne. Nesnažte se o kudrlinky, nehlídejte souvislosti, logiku ani srozumitelnost. Mluvte. Dokud vám nedojde dech a dokud máte co říct. A když budete křičet, tím líp.

(Předpokládám, že vám došlo, že u toho duševního striptýzu musíte být sami.)

Nepouštějte si nahrávku hned, ale až tak za několik hodin, nebo ještě lépe, druhý den. Hoďte na papír nejdůležitější myšlenky. Upravte, nebo nechte tak. A hlavně pamatujte, že Ferlinghetti, Hrabě, Kainar, Ginsberg, Rimbaud a ostatní byli dokonalí, protože byli sví.

Takže, když vám to nebude připomínat ani jednoho z nich, ale bude to čpět na hony tím, co jste prožili, pak jste možná právě napsali skvělou báseň.

Nejnovější články na mém blogu...

 

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.