Jak psát: Neunavuj špatnou kadencí

Když píšete kámošce, pište, jak chcete.

Když je to na úřad, trochu přibrzděte.

(Vedoucímu stavebního odboru fakt nejde napsat: Koukej zvednout svůj tlustej zadek ze židle a začni něco dělat! Vlastně to nemůžete napsat žádnému vedoucímu, ani nikomu, koho dobře neznáte. Ale to je na dlouho a na docela jiné téma. O tom jindy.)

Pojďme se pobavit o psaní s velkým Pé.

O stopě na papíře, která nese příběh, emoce, vášně nebo kopec srandy...

Když vás políbí stárnoucí a někdy i přiopilá múza na čelo, asi nebudete řešit, jestli si nespletla století a vás se Shakespearem. Popadnete klávesnici a začnete do ní zběsile bušit. Cucflek od múzy na čele zavazuje. Víte, že z vašeho pera musí vyjít minimálně bestseller. (Sakra, když ne bestseller, tak alespoň něco, co se bude skvěle číst a půjde na dračku.)

Ha! A jsme u toho!

Dostala jsem ke konzultaci několik rukopisů. Období Vánoc často vyvolává výčitku, že pod stromečkem neleží právě ta vaše kniha. Proto se psavci pouštějí do tvorby. (Holt bude bestseller ležet pod stromkem příští Vánoce, no...)

Z rukopisů mi náladu zkazily hned první dva a já mám docela nechuť otevřít třetí. Oba mají jedno společné. Neskutečně dlouhá souvětí. Rozkošatělá, popisná do zbytečných detailů. Čtenář se na jejich začátku musí pořádně nadechnout, aby mu na konci ještě stačil dech. A když dočte, zjistí, že ztratil význam, který byl v souvětí ukryt někde na začátku.

To nadělení vypadá nějak takhle:

V kuchyňském okně, kde je v každém z jeho rohů napnutá pavučina jako stráž světla, popraskaly skleněné výplně, které se mnohdy z důvodu mrazu, jindy snad smutkem, který vane zvenčí, rosí a kanou po nich dlouhé stopy slz, které pomalu a neodvratně narušují dřevěný rám oken a ten pak v tikotu času chátrá a vysílá do dálky signály prázdna....

To je nářez, co?

Nepoužila jsem souvětí ani jednoho z autorů. Tohle jsem vymyslela. Ale do zmíněných rukopisů by sedlo, jak poklop na chemické WC malé chatky zahradní kolonie za městem. (Taky se umím rozvášnit... 😊)

Nic proti souvětím. A už vůbec nic proti popisnosti, když má smysl a dokáže vtáhnout do děje. JENOMŽE! Kniha se musí v první řadě dobře číst. Jinak u druhé stránky začne čtenář klimbat, dá si šlofíka a další den tu uspávačku hadů ani neotevře...

Řešení? Je prosté.

Asi tak, jako je prostý smysl čapího hnízda. A sice, že bývá stavěno proto, aby v něm dospělí čápi vyvedli své mladé. Nic víc, nic míň. I kdyby vám fantazie na koze rajtovala.

Řešením jsou kratší věty. Raději než čárku, prostě bouchnete tečku. Prostřednictvím kratších vět lépe vyvoláte napětí. Dodáte textu spád i potřebný rytmus.

Souvětí, které jsem sesmolila, by rozdrobené do vět pak vypadalo nějak takhle:

V kuchyňském okně, kde je v každém z jeho rohů napnutá pavučina jako stráž světla, popraskaly skleněné výplně. Plíživý mráz, ale i smutek, co vane zvenčí, rosí zbylá skla. Táhnou se po nich dlouhé stopy slz, které ústí v dřevěném rámu. Ten pomalu a neodvratně chátrá a do tmy vysílá signály prázdna.

Pokud tedy i na vás padl splín z toho, že se pod vánočním stromkem letos nebude válet váš bestseller, pište. Začněte třeba hned. Jen to prosím netáhněte jako med po sirupu, ale dejte tomu pořádnou kadenci. Asi tak, jak jí naznačil poručík Troník v Černých baronech: Ta-ta-ta-ta-ta-...