Dostala jsem ke konzultaci několik rukopisů. Období Vánoc často
vyvolává výčitku, že pod stromečkem neleží právě ta vaše kniha. Proto se psavci pouštějí do tvorby. (Holt bude bestseller ležet pod
stromkem příští Vánoce, no...)
Z rukopisů mi náladu zkazily hned první dva a já mám
docela obavu otevřít třetí. Oba mají jedno společné. Neskutečně dlouhá
souvětí. Rozkošatělá, popisná do zbytečných detailů. Čtenář se na jejich začátku
musí pořádně nadechnout, aby mu na konci ještě stačil dech. A když dočte, zjistí,
že přes krkolomná pohoří vedlejších vět poztrácel všechny souvislosti.
To nadělení vypadá nějak takhle:
"V kuchyňském okně, kde je v každém z jeho rohů napnutá
pavučina jako stráž světla, popraskaly skleněné výplně, které se samy vysklily, mnohdy z důvodu
mrazu, jindy snad smutkem, který vane zvenčí, rosí okna, po kterých kanou dlouhé stopy
slz, co pomalu a neodvratně narušují dřevěný rám oken, a ten pak v tikotu
času chátrá a vysílá do dálky signály prázdna...."
To je nářez, co?
Nepoužila jsem souvětí ani jednoho z autorů.
Tohle je momentální výmysl. Ale ke zmíněným rukopisům sedne jak poklop na
chemické WC malé chatky v zahradní kolonii za městem. (Taky se umím rozvášnit... 😊)
Nic proti souvětím. A už vůbec nic proti popisnosti, když má
smysl a dokáže čtenáře vcucnout do těch správných představ. JENOMŽE! Kniha se musí v první řadě
dobře číst. Jinak u druhé stránky začne čtenář klimbat, dá si šlofíka a další den tu uspávačku hadů raději ani neotevře...