Neunavuj špatnou kadencí

23.11.2018

Když píšete kámošce, pište, jak chcete.

Když je to na úřad, trochu brzděte.

Vedoucímu stavebního odboru fakt nejde napsat: Koukej zvednout svůj zadek ze židle a začni něco dělat! 

Vlastně to nemůžete napsat žádnému vedoucímu, ani nikomu, koho dobře neznáte. Ale to je na dlouho a na docela jiné téma. O tom jindy.

Pojďme se pobavit o psaní s velkým "Pé".

O stopě na papíře, která nese příběh, emoce, vášně nebo kopec srandy...

Když vás políbí stárnoucí a někdy i přiopilá múza na čelo, asi nebudete řešit, jestli si nespletla století a vás se Shakespearem. Popadnete klávesnici a začnete do ní zběsile bušit. Cucflek od múzy na čele zavazuje. Víte, že z vašeho pera musí vyjít minimálně bestseller. (Sakra, když ne bestseller, tak alespoň něco, co se bude skvěle číst a půjde na dračku.)

Ha! A jsme u toho!

Dostala jsem ke konzultaci několik rukopisů. Období Vánoc často vyvolává výčitku, že pod stromečkem neleží právě ta vaše kniha. Proto se psavci pouštějí do tvorby. (Holt bude bestseller ležet pod stromkem příští Vánoce, no...)

Z rukopisů mi náladu zkazily hned první dva a já mám docela obavu otevřít třetí. Oba mají jedno společné. Neskutečně dlouhá souvětí. Rozkošatělá, popisná do zbytečných detailů. Čtenář se na jejich začátku musí pořádně nadechnout, aby mu na konci ještě stačil dech. A když dočte, zjistí, že přes krkolomná pohoří vedlejších vět poztrácel všechny souvislosti.

To nadělení vypadá nějak takhle:

"V kuchyňském okně, kde je v každém z jeho rohů napnutá pavučina jako stráž světla, popraskaly skleněné výplně, které se samy vysklily, mnohdy z důvodu mrazu, jindy snad smutkem, který vane zvenčí, rosí okna, po kterých kanou dlouhé stopy slz, co pomalu a neodvratně narušují dřevěný rám oken, a ten pak v tikotu času chátrá a vysílá do dálky signály prázdna...."

To je nářez, co?

Nepoužila jsem souvětí ani jednoho z autorů. Tohle je momentální výmysl. Ale ke zmíněným rukopisům sedne jak poklop na chemické WC malé chatky v zahradní kolonii za městem. (Taky se umím rozvášnit... 😊)

Nic proti souvětím. A už vůbec nic proti popisnosti, když má smysl a dokáže čtenáře vcucnout do těch správných představ. JENOMŽE! Kniha se musí v první řadě dobře číst. Jinak u druhé stránky začne čtenář klimbat, dá si šlofíka a další den tu uspávačku hadů raději ani neotevře...

Řešení? Je prosté.

Asi tak, jako je prostý smysl čapího hnízda. A sice, že bývá stavěno proto, aby v něm dospělí čápi vyvedli své mladé. Nic víc, nic míň. I kdyby fantazie na koze rajtovala.

Řešením jsou kratší, dynamické věty. Raději než čárku, prostě bouchnete tečku. Prostřednictvím kratších vět lépe vyvoláte napětí. Dodáte textu spád i potřebný rytmus.

Souvětí, které jsem sesmolila, by rozdrobené do vět a protáhnuté korekturou, vypadalo nějak takhle:

"V kuchyňském okně, kde je v každém z jeho rohů napnutá pavučina jako stráž světla, popraskaly skleněné výplně. Plíživý mráz, ale i smutek, co vane zvenčí, rosí zbylá skla. Táhnou se po nich dlouhé stopy slz, které ústí v dřevěném rámu. Ten pomalu a neodvratně chátrá a do tmy vysílá signály prázdna."

Pokud tedy i na vás padl splín z toho, že se pod vánočním stromkem letos neválel váš bestseller, pište. Začněte třeba hned. Jen to prosím netáhněte jako po sirupu, ale dejte tomu pořádnou kadenci. Trochu podobnout té, kterou naznačil poručík Troník v Černých baronech: Ta-ta-ta-ta-ta-...

Mohlo by vás zajímat...

 

Ručně psané blahopřání, poděkování, dopis k významné životní události, se dnes už moc nenosí. Postupem doby jsme vzájemnou komunikaci, včetně zmíněných forem, zautomatizovali. Od časů ručně psaných kartiček, pohlednic a dopisů, kdy reflexe vztahu k příjemci byla často podpořená i zdobným písmem nebo spontánní malůvkou, jsme podobu přání zúžili na...

Psaní blogu může být skvělý přivýdělek i podnikání na plný plyn, pokud vás baví psát. Blogování si ale nepleťte s ventilováním svých pocitů, které ze sebe potřebujete setřást. Skuteční blogeři jsou profíci, co perfektně rozumí některému z oborů a mohou prostřednictvím blogu poskytovat hodnotné rady a informace. Například o vaření, o životosprávě, o...

Včera jsem se protáhla kolem Perly v Řetenicích. Nostalgie na krovkách, rozstřílená na cimpr campr. Na druhou i na tu první.

Když makám na zakázce, která mě baví, nevnímám čas. Byla bych schopná pracovat 20 hodin denně. A bývám nesnesitelná. Pokud mě někdo vyruší, velmi rychle se dostávám do stavu nepříčetnosti.

Kdybyste nevěděli, jak má vypadat dobrý copy text na sociálních sítích, pak nějak jako ten text dole. (Na chyby nekoukejte, ani nebrblejte, že to je zbytečně ukecaný.) Jde nejspíš o spontánní akci po krátkém protření víček. Podstatný je ten nápad. A ten je boží!