S Méďou a Azinkou jsme výletili.
Původně chtěl na Milešovku. Když ale viděl nabouchané parkoviště v Bílce, přešla ho chuť ploužit se do kopce společně s davy turistů, od kterých jeden neví, co může chytit. Využila jsem příležitosti, udělala smutný oči a přemluvila ho, abychom mrkli na moje staré známé místo. (Když už jsme u Bořislavi.)

Medvěd váhal, páč mu v Bílce hustě zkazili náladu, když na něj vyběhla dozorkyně a požadovala za parkování na drnech padesát korun. Vlastně to chtěl otočit a jet hned domů. Nakonec ale s cestou do "kdovíjaktotambudevypadat" souhlasil.

Svůj prostor pro bohy jsem objevila už jako jedenáctiletá holka. Tenkrát jsem jezdívala skoro denně na kole a bavilo mě hledat nové lokality, do kterých nevedly čtyřproudové silnice ani turistické trasy. Dnes, po stopadesáti letech, jsem se sem vrátila. Na místo, kam jsem v pubertě utíkala od lidí. Na louku, kde jsem tepala do sešitu své první básničky, pokoušela se malovat a tvářila se, jako světem zneuznaný umělec.  

Skoro nic se tady nezměnilo. Můj malý ráj na zemi, kde i dnes panuje ticho a vítr. A taky slunce, co tu špacíruje po vymeteném nebi častěji, než dole v údolí.

Měla jsem úžasný pocit. Nevyrostly tu žádné haciendy 8+4 s terasami jako fotbalová hřiště, ani chatová osada s přísnými pravidly a ještě přísnějšími ploty nebo rekreační středisko s klíčem od toalety u správce. Moje místo pro bohy zůstalo netknuté civilizačními manýry.

I Medvědovi s Azinou se ten můj kousek ráje líbil.