Kus ráje na zemi

30.09.2018

S Méďou a Azinkou jsme výletili.
Původně chtěl na Milešovku. Když ale viděl nabouchané parkoviště v Bílce, přešla ho chuť ploužit se do kopce společně s davy turistů, od kterých jeden neví, co může chytit. Využila jsem příležitosti, udělala smutný oči a přemluvila ho, abychom mrkli na moje staré známé místo. (Když už jsme u Bořislavi.)

Medvěd váhal, páč mu v Bílce hustě zkazili náladu, když na něj vyběhla dozorkyně a požadovala za parkování na drnech padesát korun. Vlastně to chtěl otočit a jet hned domů. Nakonec ale s cestou do "kdovíjaktotambudevypadat" souhlasil.

Svůj prostor pro bohy jsem objevila už jako jedenáctiletá holka. Tenkrát jsem jezdívala skoro denně na kole a bavilo mě hledat nové lokality, do kterých nevedly čtyřproudové silnice ani turistické trasy. Dnes, po stopadesáti letech, jsem se sem vrátila. Na místo, kam jsem v pubertě utíkala od lidí. Na louku, kde jsem tepala do sešitu své první básničky, pokoušela se malovat a tvářila se, jako světem zneuznaný umělec.  

Skoro nic se tady nezměnilo. Můj malý ráj na zemi, kde i dnes panuje ticho a vítr. A taky slunce, co tu špacíruje po vymeteném nebi častěji, než dole v údolí.

Měla jsem úžasný pocit. Nevyrostly tu žádné haciendy 8+4 s terasami jako fotbalová hřiště, ani chatová osada s přísnými pravidly a ještě přísnějšími ploty nebo rekreační středisko s klíčem od toalety u správce. Moje místo pro bohy zůstalo netknuté civilizačními manýry.

I Medvědovi s Azinou se ten můj kousek ráje líbil.

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.