Jak spadlá z hrušně

30.09.2018

S Frankem jsme výletili.
Původně chtěl medvěd na Milešovku. Když ale viděl nabouchané parkoviště v Bílce, přešla ho chuť ploužit se nahoru společně s davy turistů, od kterých jeden neví, co může čekat. Využila jsem příležitosti, udělala hodně smutný oči a přemluvila ho, abychom mrkli na moje staré známé místo. (Když už jsme u Bořislavi.) Medvěd váhal, páč mu v Bílce dost hustě zkazili náladu. A taky se tam rozčílil, když na něj vyběhla dozorkyně a požadovala za parkování na drnech padesát korun. Vlastně to chtěl otočit a jet domů. Nakonec ale s cestou do nějakého "kdovíjaktotambudevypadat" místa souhlasil.

Svůj prostor pro bohy jsem objevila jako náctiletá holka. Tenkrát jsem jezdívala skoro denně na kole a bavilo mě hledat zapomenuté lokality, do kterých nevedly čtyřproudové silnice ani turistické trasy. Dnes, po stopadesáti letech, jsem se vrátila. Na místo, kam jsem v pubertě utíkala od lidí. Na louku, kde jsem tepala do sešitu své první básničky, pokoušela se malovat a tvářila se, jako světem neuznaný umělec.  

Skoro nic se tady nezměnilo. Můj malý ráj na zemi, kde i dnes panuje ticho a vítr. A taky slunce, co tu špacíruje po vymeteném nebi častěji, než dole v údolí.

Měla jsem skvělý pocit. Krom jiného i proto, že tady za tu dlouhou dobu  nevyrostly žádné haciendy 8+4 s terasami jak fotbalová hřiště. Ani chatová osada s přísnými pravidly a ještě přísnějšími ploty nebo rekreační středisko s klíčem od toalety u správce. A medvědovi s Azinou se ten můj kousek půjčenýho ráje taky líbil.