Krátery přede mnou, krátery za mnou

04.02.2019

K zbláznění miluju les, když v něm nenarážím do lidí. Není to ani tak o hloupé samotě nebo nostalgii, ale potřebuju prostor. Hodně prostoru. A u nás v horách, mimo dosah lyžařských center a vyhlášených SKI areálů, mám ráj na zemi. Těžko se tu bude někdo motat po lesní pěšině, schované pod metrovou vrstvou sněhu. Leda tak nějaký Eskymák se sněžnicemi, který se vracel ze sobí zabíjačky a netrefil domů.

Dnes jsem vytáhla běžky, Azinu a šla provětrat skryté i veřejně přístupné faldy. Po těle se mi rozlíval endorfin, pod krůpějemi potu tály hromady sněhu, valily se do údolí a já připomínala dávno vyhynulého tvora, s nepochopitelným, leč převelice šťastným výrazem v obličeji. Občas jsem vahou těla vyhloubila dvoumetrový kráter, když se mi čuba zamotala do lyží. Dostavily se i chvíle, kdy jsem si sáhla na dno. Nemohla vstát a přemýšlela, jaké to je uhynout nenamalovaná, s lyžemi na nohou a opuštěná uprostřed divočiny. (Čubina by určitě vzala roha a utekla na večeři).

Cestou zpátky jsem se vydala stejnou trasou. Nebyl to dobrý nápad. Když jsem uviděla tu spoušť, kráter vedle kráteru, chytil mě záchvat smíchu. Nešlo to zastavit a z lesa se dobrou půl hodinu ozývaly děsivé zvuky. Pak mi naštěstí došel dech. Mírně modrající, s natrženými koutky a opilá zážitky jsem se vracela domů. Pevně věřím, že v lese v tu samou dobu jako já nikdo nebyl. Myslím, že by toho chudáka podívaná na mé lyžařské etudy připravila o rozum. A kdo ví. Možná i o pár let života.