Krátery přede mnou, krátery za mnou

04.02.2019

K zbláznění miluju les. Zejména, když v něm nenarážím do lidí. Není to ani tak o potřebě samoty nebo nostalgie, ale potřebuju prostor. Hodně prostoru. A u nás v horách, mimo dosah lyžařských center a vyhlášených SKI areálů, mám ráj na zemi. Těžko se tu bude někdo motat po lesní pěšině, schované pod metrovou vrstvou sněhu. Leda tak nějaký Eskymák se sněžnicemi, který se vracel ze sobí zabíjačky a zabloudil.

Dnes jsem vytáhla běžky, Azinu a šla provětrat skryté i veřejně přístupné faldy. Po těle se mi rozlíval endorfin, pod krůpějemi potu tály hromady sněhu, valily se do údolí a já připomínala dávno vyhynulého tvora, s nepochopitelným, leč převelice šťastným výrazem v obličeji. Občas jsem vahou těla vyhloubila dvoumetrový kráter, když se mi čuba zamotala do lyží. Dostavily se i chvíle, kdy jsem si sáhla na dno. Nemohla vstát a přemýšlela, jaké to je uhynout nenamalovaná, s lyžemi na nohou a opuštěná uprostřed divočiny. (Čubina by určitě vzala roha a utekla na večeři).

Cestou zpátky jsem se vydala stejnou trasou, což nebyl dobrý nápad. Když jsem uviděla tu spoušť, kráter vedle kráteru, chytil mě záchvat smíchu. Nešlo to zastavit a z lesa se dobrou půl hodinu ozývaly děsivé zvuky. Pak mi naštěstí došel dech. Mírně modrající, s natrženými koutky a opilá zážitky jsem se vracela domů. 

Věřím, že v lese v tu samou dobu nikdo nebyl. Myslím, že by toho chudáka podívaná na mé lyžařské etudy připravila o rozum. A kdo ví. Možná i o pěkných pár let života.

Mohlo by vás zajímat...

Kvě 08

Instinkty

Učím první rok. Můj chlap byl můj první chlap. A všechno je jinak.

Stejně, jako se vizuálně rozsvítí zahrada, když v ní vysadíte rostliny různých druhů, barev a výšek, podobným způsobem rozzářila Galerii Zahradního domu expozice děl Marie Šechtlové.