Krátery přede mnou, krátery za mnou

04.02.2019

K zbláznění miluju les. Zejména, když v něm nenarážím do lidí. Není to ani tak o potřebě samoty nebo nostalgie, ale potřebuju prostor. Hodně prostoru. A u nás v horách, mimo dosah lyžařských center a vyhlášených SKI areálů, mám ráj na zemi. Těžko se tu bude někdo motat po lesní pěšině, schované pod metrovou vrstvou sněhu. Leda tak nějaký Eskymák se sněžnicemi, který se vracel ze sobí zabíjačky a zabloudil.

Dnes jsem vytáhla běžky, Azinu a šla provětrat skryté i veřejně přístupné faldy. Po těle se mi rozlíval endorfin, pod krůpějemi potu tály hromady sněhu, valily se do údolí a já připomínala dávno vyhynulého tvora, s nepochopitelným, leč převelice šťastným výrazem v obličeji. Občas jsem vahou těla vyhloubila dvoumetrový kráter, když se mi čuba zamotala do lyží. Dostavily se i chvíle, kdy jsem si sáhla na dno. Nemohla vstát a přemýšlela, jaké to je uhynout nenamalovaná, s lyžemi na nohou a opuštěná uprostřed divočiny. (Čubina by určitě vzala roha a utekla na večeři).

Cestou zpátky jsem se vydala stejnou trasou, což nebyl dobrý nápad. Když jsem uviděla tu spoušť, kráter vedle kráteru, chytil mě záchvat smíchu. Nešlo to zastavit a z lesa se dobrou půl hodinu ozývaly děsivé zvuky. Pak mi naštěstí došel dech. Mírně modrající, s natrženými koutky a opilá zážitky jsem se vracela domů. 

Věřím, že v lese v tu samou dobu nikdo nebyl. Myslím, že by toho chudáka podívaná na mé lyžařské etudy připravila o rozum. A kdo ví. Možná i o pěkných pár let života.

Mohlo by vás zajímat...

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

Zář 18

No 2

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.