Jako obyčejně

12.06.2020

Každé ráno si oblíkám tvý oči z fotky na zdi.
Do krabice od dutinek schovám další zrezlou cetku,
pateticky a s něhou jí pokládám mezi ostatní cetky, které jsi mi kdy dal.
Pokecám se sousedem o hovnech na chodníku,
o počasí, který nemá větší smysl ani valnou cenu a snad ani žádný význam.
O skleněných dveřích v přízemí, co léta nikdo neumyl.
Usměju se, až mi praská obličej, aby si nemyslel, že jsem nafoukaná kráva.
Zastavím se pro noviny a na kafe u zastávky,
téměř jako obvykle, nebo alespoň jako někdy, případně jako tu a tam.
Dělám, že nemám naspěch, piju kafe a čtu ty podělaný noviny,
ve kterých jsou stejný hovna jako ty na chodníku.
Mhouřím oči a představuju si,
jak mě pronásleduješ, protože se ti po mně stýská,
jak už deset minut, co jsem vypadla, nemá tvůj život smysl,
jak se řítíš na motorce, abys mě jako někde náhodou potkal a nabídl, že mě svezeš.

Číšnice, co mě zná už milion let, nebo alespoň sto, případně jen o něco méně,
mi položí ruku na rameno a vzdychne.
Jako stará těžká konev s dírou ve dnu, kterou už nikdo nechce.
Tak si podruhý tohle ráno natrhnu obličej, aby neřekla, že jsem nafoukaná kráva
a raději mizím, protože té její ruce na rameni nechci rozumět.
U prázdný zastávky, kde mi zase všechny autobusy světa odjely,
ucítím vůni nafty a slyším zvuk motorky.
Když zavřu oči, dokonce vidím,
jak se řítíš do zatáčky ve chvíli, kdy se do ní z druhé strany řítí dodávka.
A dojde mi,
stejně jako včera, myslím, že mi to došlo i předevčírem, prakticky mi to dochází každý den,
že už žádnou motorku nemáš, protože si tu svojí rozflákal na hadry.
Nic z ní nezbylo, tak jak bys mě asi svezl.
Taky se mi vybaví, jak tě odváželi a já se nechtěla koukat, protože si se sám sobě vůbec nepodobal.
A dojde mi ta pitomá ruka na rameni. I to, že mi tě tenkrát nevrátili zpátky.