Rezonování portrétu Jaroslava Áče

03.12.2020

Dnes je móda kreslit portréty k nerozeznání od fotografie. Většinou podle fotky, pomocí projektoru a prosvícené skleněné desky. Tedy technikou, kdy autoři spíše obkreslují, než kreslí. Někteří si z těch omalovánek vybudovali slušný obchod. Pošlete fotografii a zvěční vám dědečka, že bude jako živý. 

Nic proti vkusu. Odvádějí kus poctivé práce a nesporně mají technický talent. Jako když dokážete vyrobit bytelný stůl. Nejde ale o umění v pravém smyslu slova. 

V těch portrétech sice najdete perfektně okopírovanou realitu do posledního detailu, ale pramálo z autora. Žádný jeho otisk. Žádný náznak vztahu k modelu. Nic, co by vás do obrazu vtáhlo tak, že ve vás dojem z něho bude ještě dlouho rezonovat.

Proto mě v té nekonečné záplavě jakoživých portrétů nadchlo, když jsem objevila tento, od Jaroslava Áče.

Je úžasný a rezonuje.  

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.