Rezonování portrétu Jaroslava Áče

11.11.2020

Dnes je móda kreslit portréty k nerozeznání od fotografie. Většinou podle fotky, pomocí projektoru a prosvícené skleněné desky. Tedy technikou, kdy autoři spíše obkreslují, než kreslí. Někteří si z těch omalovánek vybudovali slušný obchod. Pošlete fotografii a zvěční vám dědečka, že bude jako živý. 

Nic proti vkusu. Odvádějí kus poctivé práce a nesporně mají technický talent. Jako když dokážete vyrobit bytelný stůl. Nejde ale o umění v pravém smyslu slova. 

V těch portrétech sice najdete perfektně okopírovanou realitu do posledního detailu, ale pramálo z autora. Žádný jeho otisk. Žádný náznak vztahu k modelu. Nic, co by vás do obrazu vtáhlo tak, že ve vás dojem z něho bude ještě dlouho rezonovat.

Proto mě v té nekonečné záplavě jakoživých portrétů nadchlo, když jsem objevila tento, od Jaroslava Áče.

Je úžasný a rezonuje.