Rezonování portrétu Jaroslava Áče

03.12.2020

Dnes je móda kreslit portréty k nerozeznání od fotografie. Většinou podle fotky, pomocí projektoru a prosvícené skleněné desky. Tedy technikou, kdy autoři spíše obkreslují, než kreslí. Někteří si z těch omalovánek vybudovali slušný obchod. Pošlete fotografii a zvěční vám dědečka, že bude jako živý. 

Nic proti vkusu. Odvádějí kus poctivé práce a nesporně mají technický talent. Jako když dokážete vyrobit bytelný stůl. Nejde ale o umění v pravém smyslu slova. 

V těch portrétech sice najdete perfektně okopírovanou realitu do posledního detailu, ale pramálo z autora. Žádný jeho otisk. Žádný náznak vztahu k modelu. Nic, co by vás do obrazu vtáhlo tak, že ve vás dojem z něho bude ještě dlouho rezonovat.

Proto mě v té nekonečné záplavě jakoživých portrétů nadchlo, když jsem objevila tento, od Jaroslava Áče.

Je úžasný a rezonuje.  

Mohlo by vás zajímat...

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

Zář 18

No 2

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.