Dnes je móda kreslit portréty k nerozeznání od fotografie. Většinou podle fotky, pomocí projektoru a prosvícené skleněné desky. Tedy technikou, kdy autoři spíše obkreslují, než kreslí. Někteří si z těch omalovánek vybudovali slušný obchod. Pošlete fotografii a zvěční vám dědečka, že bude jako živý.
Nic proti vkusu. Odvádějí kus poctivé práce a nesporně mají technický talent. Jako když dokážete vyrobit bytelný stůl. Nejde ale o umění v pravém smyslu slova.
V těch portrétech sice najdete perfektně okopírovanou realitu do posledního detailu, ale pramálo z autora. Žádný jeho otisk. Žádný náznak vztahu k modelu. Nic, co by vás do obrazu vtáhlo tak, že ve vás dojem z něho bude ještě dlouho rezonovat.
Proto mě v té nekonečné záplavě jakoživých portrétů nadchlo, když jsem objevila tento, od Jaroslava Áče.
Je úžasný a rezonuje.
Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.
S Hugem na našich večerních, veskrze romantických procházkách sledujeme západ slunce.
Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.
Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...
A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...
Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.