Rozloučení s Jaroslavem Kuberou

03.02.2020

Dlouholetý primátor Teplic, předseda Senátu ČR a výjimečný politik Jaroslav Kubera zemřel v pondělí 20. ledna 2020. Rozloučení se konalo v malém sále Krušnohorského divadla v Teplicích. Kromě tisícovek lidí se přijel s Jaroslavem Kuberou rozloučit i prezident republiky Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš.

V redakci jsme dlouholetému primátorovi Teplic říkávali Jaroušek.

Vzpomínám si na naše první setkání na teplické radnici někdy kolem roku 1995. "Kouříš?", vyštěkl na mě místo pozdravu. "Tak ty jsi ta Svobodová..." (Tehdy jsem byla.) Připálil mi a zazubil se. Měl připomínky k článku, který jsem tehdy napsala. Kouřili jsme, povídali si a probrali kvůli čemu jsem přišla. "Příště to nebudeme řešit po telefonu a rovnou se zastav. Dáme cigáro a třeba ode mě dostaneš i kafe."

Moc mě tím neobměkčil, přesto jsem k němu časem měla velký respekt a úctu. Působil totiž v té upocené politické džungli jako svěží závan vzduchu. (A to i přes mraky cigaret, co vykouřil.)

Poznala jsem stovky lokálních politiků. Včetně těch zemitějších z jihu Čech, kde jsem krátce působila. Se žádným ale nešlo hrát tak otevřenou hru, jako s Kuberou. Většina se děsila všeho, co by se mohlo v tisku objevit, co by se mohlo dostat ven z úřadu. ("Vy jste neřekla, že o tom napíšete..."). Pánové na radnicích na mě raději posílali hordy tiskových mluvčích, než aby se pochlapili, mluvili na rovinu a stáli si za svým názorem.

Jaroušek byl zkrátka nenapodobitelný originál. Svéráz, se kterým mi bylo pokaždé fajn, i když jsme si občas vjeli do vlasů. A s jistotou vím, že bude v té upocené politické džungli, kde tak nádherně vyčníval, citelně chybět. 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.