Kaple jako memento totalitní zvůle

21.08.2020

Zapomenutá a znovu objevená výklenková kaple nedaleko Hrobu je mementem zvůle totalitní doby. Připomínkou zničených domovů, přervaných kořenů a prázdných míst na mapách. Stala se pomníkem obce, vymazané z povrchu země, aby se na jejím místě rozpřáhla těžba hnědého uhlí.

Kaple se tyčí osaměle uprostřed nekonečných luk, až z té opuštěnosti člověka zamrazí. Choulí se mezi několika stromy v místě, kde stávaly Staré Verneřice, o kterých najdeme první zmínku už z roku 1282. Bývala to vesnice s dlouhou historií a bydleli v ní lidé se svými tradicemi a hlubokými kořeny, kteří do ní vtiskávali stopy svých životů. Do doby, než osud obce přeťalo v 50.-60. letech minulého století nezvratné rozhodnutí o její likvidaci. 

Kaple ve starých Verneřicích
Kaple ve starých Verneřicích

Staré Verneřice (Wernsdorf) ležely cca 1,5 kilometru jihovýchodně od města Hrob, nedaleko současných Verneřic, na území o rozloze 2,61 km². Ještě v roce 1921 tady žilo 604 obyvatel ve 138 rodinách a 63 domech. Všechny stavby byly v zájmu těžby srovnané v 60. letech se zemí. Lidé byli donuceni odejít a najít si nové domovy. Stát zůstala jen kaple.

Vzpomínky, bezmoc a vztek semlel čas, který s jedinou připomínkou dávné existence obce - s výklenkovou kaplí, neměl velké slitování. Sakrální stavba chátrala, byla postupně obsypávaná kamením, které lidé sbírali z polí, až pod tou hromadou lhostejnosti zůstala uvězněná a zapomenutá na dlouhou řadu let.

Její nedávné nalezení se stalo mimořádným objevem. Přesto někteří lidé z Hrobu nemají o kapličce tušení ani dnes. Sakrální stavba, v níž jsou zbytky sochy, ze které zůstal jen sokl zapuštěný do podstavce, spadá pod Římskokatolickou farnost Jeníkov. Ta se připojila k úsilí několika nadšenců z Hrobu vrátit kapli zašlý půvab.

Náklady na renovaci stavby byly odhadnuté na zhruba 140 tisíc korun. Vzniklo konto, kam dobrovolníci přispívali svými finančními dary. Zapojili se lidé z okolí Verneřic, Hrobu, ale i z dalších měst republiky. Dosud se podařilo nashromáždit částku ve výši téměř 80 tisíc korun a práce na záchraně kapličky tak mohly v letošním roce konečně začít.

V zájmu sakrální stavby, která dalece přesahuje význam duchovní, věřím, že se věci pohnuly k lepšímu. A že kaple uprostřed rozlehlých luk, která tady zbyla jako jediná vzpomínka na Staré Verneřice, bude mít šanci ještě mnoho let splývat s krajinou pod Krušnými horami jako její krásný šperk.

P.S. Doporučuji si ke kapličce udělat pěší výlet. To prostředí vás ohromí a očistí. 

Výklenková kaple

Z drobných sakrálních staveb, jako kaple, boží muka nebo kříže, jsou kapličky vývojově nejmladší. Jejich výstavba se rozšířila zejména v 19. století a hrál při ní roli výběr místa a tvar stavby. Obvykle se kaple objevovaly na návsích, kde plnily roli modlitebního místa, což byl i případ staroverneřické kaple. Jindy byly stavěné na významných místech, jako například u pramene, studánky, ale také na kopcích nebo v zakončení křížových cest. Pro poutníky, kteří chodívali krajem, bývaly dobrým znamením, že se blíží lidská obydlí.

Někdy jsou výklenkové kaple považované za předěl mezi božími mukami a kaplí. Bývají označované jako poklony. Ty se stavěly na místech, ze kterých poutník mohl poprvé spatřit cíl své cesty. V tom místě poklekl a políbil zem... 

Zdroje:

Václav Adamec, Zaniklé obce a samoty, Monika Vokálová: Drobné sakrální památky, jejich obnova a funkce v současné české krajině, historické fotografie: stránka Zaniklé obce a samoty

Mohlo by vás zajímat...

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.

Ve stínu kocoura pana Trnky, nad ostružinami, které prosí o střih z milosti, naproti schránce, která vytunelovala vzpomínky a teď v ní hraje vítr Vadí - nevadí, v dohledu faraóna, kterého tu zapomněla historie, na šutru, který bych do kapsy nenarvala, jsem potkala kočku.

Špatná rozhodnutí jsou součástí života. Děláme je občas všichni. Někdy jsme tak zahlcení úkoly a povinnostmi, že se zapomínáme ptát, proč to nebo ono vlastně děláme. Když si tuhle otázku jednou položíme, uděláme první krok k hledání smyslu osobního i profesního života.

V prvním článku jsem psala, jak jsem propadla fenoménu metody Bullet Journal (BUJO). Vlastně se mi jako první zalíbily zápisníky BUJO, z nichž některé jsou malými uměleckými skvosty. Článek o tom, jak jsme se s Bullet Journal "potkali", si můžete přečíst tady.

"Velmi brzy zapomínáme na věci, o kterých jsme si mysleli, že je nezapomeneme nikdy. Zapomínáme na lásky i zrady, zapomínáme, co jsme šeptali a co jsme křičeli, zapomínáme, kým jsme byli.Proto je dobré, zůstaneme-li v kontaktu sami se sebou, a na to zápisníky jsou. Když chceme tohle spojení udržet funkční, musíme se spolehnout jen sami na sebe: váš...