O setkání se smutným trubadúrem, Krylem

03.03.2020

Před 26 lety, 3. března 1994, v necelých 50 letech, zemřel KAREL KRYL.

Pamatuji se na ten den a na chvíli, kdy jsem se o jeho smrti dozvěděla. Stoupala jsem po schodech teplického gymnázia k sekretariátu. Vracela jsem se po několika letech do školy kvůli duplikátu maturitního vysvědčení, které se mi při stěhování někde ztratilo. Byl čtvrtek, 3. března 1994. Chodbou běželo několik studentů. Uhnula jsem, aby mě nesmetli. (V tomhle věku máte křídla a potřebujete prostor k letu.) "Zemřel Karel Kryl....", zaznělo najednou z rozhlasu. Zůstala jsem stát na prázdném schodišti a nebyla schopná několik dlouhých minut jít dál...
----------

S Kalem Krylem jsem dělala svůj první a poslední rozhovor 14. ledna 1992. Nebyla to jednoduchá práce. Nachomýtla se spousta okolností, které průběh schůzky vesele sabotovaly. Karel Kryl byl úžasný člověk, ale taky hodně velký svéráz. Pozval mě na snídani do hotelu Panorama. Baštil svá vejce na slanině a každé sousto zpestřil dlouhým potáhnutím z doutníku. Neustále obracel role a snažil se vyzvídat něco o mně. Navíc jsem práskla, že se znal s mojí matkou. A pak si už jen vychutnával, jestli z toho umím vybruslit.

Po rozhovoru mě poprosil, abych s ním večer prošla Teplice, že by se rád podíval i do podniků, které znal a kam chodíval, pokud ještě fungují. Zklidnila jsem třes kolen a omluvila se... 

Jsou věci, které už nezměníte, a taky vás nepřestanou mrzet.

Karel Kryl byl Jihočech. Do Teplic se dostal na umístěnku z keramické školy v Bechyni, kterou vystudoval. Nastoupil do Ditmarky (Keramické závody v Zemské ulici), kde pracoval jako sanitní keramik. Bydlel kousek pod keramičkou, v objektu tehdejší Tery.

V jedné ze svých písniček zpívá "Před okny sloup, znamení moru...". Text se váže k morovému sloupu na Zámeckém náměstí a ke Krylovu velkému snu. Jak řekl: "Chtěl jsem jednou bydlet na Zámeckém náměstí, v těch domech privilegovaných. Jenomže mojí rezidencí byla jedna malá místnost, kde jsem si topil vařičem. Ale byli jsme mladí, nádherní blázni a to, kde bydlíme nehrálo v té době zase až takovou roli."

K těm podnikům, které Karel Kryl v Teplicích společně s partou přátel rád navštěvoval, patřily Městské sály, Centrál, Sax, Na Vyhlídce, Kongo nebo Lipák, ale i spousta dalších. Pohyboval se ve společnosti bohémů, umělců. Byli v ní malíři, sochaři, herci. Sám Kryl hrál divadlo, zpíval a recitoval. Zázemí měli v Divadélku na zámku a Kryl přiznal, že miloval zejména dílo Villona.

Ze svých teplických přátel vzpomněl recitátorku Libuši Razákovou, sochaře Vladimíra Šmída, malíře Josefa Brožka, nebo sochaře Milana Lahodu. Nezapomněl ale zmínit ani lidi, jak říkal mistry oboru, kteří se o něj skvostně starali v teplických podnicích. Cítil se tam díky nim jako u maminky. Byl to například pan Prošek z restaurace Marica nebo pan Kratochvíl z divadla.

O Teplicích, do kterých se Kryl v roce 1994 vrátil po 22 letech, řekl: "Člověk se předně vrací kolem hrobů svých kamarádů a ty nějak stále víc přibývají. Pokud jde o město, byla hrůza, když jsem uviděl, co tehdejší mocipáni provedli s Trnovanama a jak "citlivou rukou" opravili střed města. To je děs. Bylo mi při tom pohledu smutno za těmi krásnými starými baráky, zastesklo se mi po těch tak typických teplických perifériích se svojí úžasnou atmosférou a nostalgií. Všude, kde se dalo, postavili paneláky. I tak mám ale Teplice nesmírně rád. Nejde to, nemít je rád."