Na kávu jedině k dědouškovi

20.07.2020

KÁVA U DĚDOUŠKA

V Lipové ulici si pokaždé vybavím sbírku Konstantina Biebla: S lodí jež dováží čaj a kávu.
Takové jemně přifouknuté dejavu povinné četby.
Káva u dědouška.
Krámek jako dlaň.
Jen strčíte nos dovnitř, celé vás obejme vůně nostalgie a dálek.
A hned tak nepustí.
Jedno z míst, kde inhalujete atmosféru Teplic v syrové podobě.
Můžete posedět.
Protože se vám stejně nebude chtít hned pryč.
Poprosíte dědouška o některou z vynikajících káv.
Třeba z Guatemaly nebo Mexica.
A o jednu teplickou lázeňskou oplatku.
Budete nasávat vůni, chutě, dívat se na protější Lipák a pozorovat, jak tepe jedna z nejhezčích teplických ulic.
A nejspíš budete mlčet, protože dědoušek toho moc nenamluví.
Možná vás taky jako mě přepadne pocit, že jste si odtud kdysi před lety jen na chvíli odskočili.
A vlastně nikdy docela neodešli.
Když dopijete kávu, vezmete si jeden balíček s sebou domů.
(Je fakt výborná.)
A přibalíte i některý z čajů, když už jste tady.
Kdybyste se k dědouškovi pár dnů nedostali.
Protože vám bude jasný, že si jen na chvíli odskočíte a brzy se zase vrátíte.

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.