Když je závist v přesile

22.11.2019

Neumím se smát na povel. Ani plakat, ani se vztekat nebo dojímat. Někdy mi připadá, že toho býka, co mám ve znamení, vyhnali do ohrady někde hluboko ve mně a on si tam dělá, co chce.
Lidi kolem mě jsou jiní. Takže jim logicky musím připadat jiná i já. Třeba jako totálně pitomá, bláznivá, nevyrovnaná, něco, co je dobře mít na bidlo daleko.
A když už mám nějakým nedopatřením pocit, že se našel někdo, kdo ten brajgl ve mně vstřebal a mávl nad ním rukou, přižene se pomluva, nebo moje pitomá grimasa a všechno je zase v háji.

Není nic horšího, nic sebedestruktivnějšího, než je závist. Jakápak rakovina. Závist, ta lidi sežere za živa. (Znáš to přece, kolegáčku dobrosrdečný.) Závist nedovolí, abys ses po blbým snu zase zhluboka nadechl. Abys prožil skutečnou radost. Protože ji nepřeješ druhým, nikdy si ji neužiješ ani sám.