Tenhle kouzelný kout požehnaného stínu a zurčících pramínků vody z malé fontánky mají v zahradě Regionální knihovny v Teplicích. Byla jsem překvapená, když jsem ho objevila. Přitom sem chodím od doby, kdy se manželky práskaly kyjem po hlavě a potom za vlasy táhly do jeskyně, aby uvařily mamutí guláš.
Neodolala jsem pábení té zpívající vody. Dcera něco vyřizovala v knihovně. Tak jsem si v přízemí koupila dobrou (a levnou) kávu, spočinula v blahodárném stínu stromu, který vůbec neznám a četla...
Řeknu vám, pěkně si své čtenáře knihovna v Lipové ulici rozmazluje, moc pěkně. 🤗😉
Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.
Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.
Bílému někdy trvá věky,
Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...
Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.
Popelníky přetékající nedopalky.