Každý milovník kávy je tak trochu psychopat

29.07.2018

KDO MÁ RÁD ČERNOU KÁVU, JE PSYCHOPAT😜

Odhalila jsem, že jsem psychopat.
Že mí přátelé jsou rovněž psychopaté.
A nejspíš také většina mých nepřátel.

V německém magazínu Merkur vyšel nedávno článek o tom, jak černá káva a psychika jedno jsou. Moje profesionální deformace mi káže všemu nevěřit, a tak jsem na konci článku hledala pointu v podobě zdvihnutého prostředníku a smajlíka s roztrženou hubou od ucha k uchu. Ale nikde nic. Takže si následující informace trochu provzdušněte vlastním nadhledem, ať se z nich neosypete. Nota bene, když jste občas schopní dát za černou kávu hlavu na špalek jako já.

Výzkum vědců z Innsbrucku, kteří přišli na převratný objev, že černou kávu pijí především psychopaté, nastartovala nejspíš teze: Černá káva je jako černá duše.

Ráno bez šálku kávy je pro mnoho z nás nepředstavitelné. V mém případě jde o přímou úměru. Dostanu kávu - vstanu. Nedostanu kávu - polibte mi... A jsou mezi námi i ti, kteří milují nejčernější ze všech káv - kafe bez mléka, cukru a jiných přísad. Tedy, prostou chuť hnědého kávového bobu. Hořkou, svírající, slibující stav nadpozemské kofeinové euforie. A přesně tahle láska vážení, vede podle vědeckých mozků z Innsbrucku jednoznačně do pekla.

Na vzorku 953 nic netušících chudáků zjistili, že se osobnostní rysy, typické pro psychopaty, objevovaly především u těch jedinců, kteří upřednostňovali hořkou chuť kávy. To ale není všechno. Podle studie může závislost na hořké kávě rovněž předpokládat i jistý sklon ke každodennímu sadismu. Takže to shrňme: Mezi hořkou kávou a sadistickými, psychopatickými a dokonce narcistickými sklony existuje přímý vztah.

Předpokládám, že si vědci z Innsbrucku vzali po dokončení téhle náročné studie dovolenou a odjeli na zasloužený odpočinek na Guatemalu, která v produkci kávy strčí ostatní destinace do kapsy. A nejspíš se ani tam nepřestanou vrtat v teorii, že chutě člověka jsou jasným předobrazem jeho duše a osobnosti. 

Mohlo by vás zajímat...

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

Zář 18

No 2

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.