Komu prdne kýla

17.11.2018

Byla jsem na zahradě vydloubat celer. Rovných deset kousků. Trochu mě před výpravou trápila otázka, kam s ním. Pak jsem ale jako správná hospodyňka rozhodla, že celer pokrájím, rozdělím do pytlíků a zamrazím. V zimě se bude bohatá úroda zeleniny z vlastní zahrádky hodit.

Vyzbrojena hrdostí ze samospotřebitelského přístupu, bedýnkou, kterou jsem pečlivě vymetla od podivuhodných zvířátek a s lopatkou nalezenou mírně uhnilou v jahodách, jsem se vydala vstříc své celerové úrodě.

Roztřesená ruka zabořila lopatičku hluboko pod keřík a po vytažení prvního kusu mě píchlo u srdce. Asi jako tenkrát, když mi Frank poprvé oznámil, že se vrací k mamince. (Než jsem zjistila, že si takhle hraje jako malej a svojí moudrou matkou je posílán šupem zpátky.)

Doufala jsem, že pod těmi listy, ze kterých se od jara staly mohutné keře, schopné pojmout do svého stínu i dobře živeného jaguára, jsou bulvy, které svět ještě neviděl. Těšila jsem se, jak vytřu zrak všem Přemkům Podlahům až se s celerem vyprsím ve skupinách zahrádkářů na Facebooku a jak strmě začne stoupat sláva mého pěstitelského umu.

Bulvy velikosti mičudy jsem ale nevytáhla. Místo celeru, vhodného na fotografování selfíček, mi pod tou horou listí vyrostly pingpongové míčky. Navíc neuvěřitelně prorostlé kšticí kořenů. Takže než se mi podařilo jeden očistit, uběhlo půl dílu Kobry 11.

Nebudu vám popisovat své zklamání. Jsem si jistá, že bych tak akorát zvedla hladinu hormonů štěstí svým zahrádkářským kolegům. V každém případě nedám na řeči Franka o mrzké ceně za celer v obchodě, a budu bojovat. Zásobím se odbornou literaturou o pěstování kořenové zeleniny na celou zimu. A uvidíme, komu příští rok prdne kýla smíchy.