Komu prdne kýla

17.11.2018

Byla jsem na zahradě vydloubat celer. Rovných deset kousků. Trochu mě před výpravou trápila otázka, kam s ním. Pak jsem ale jako správná hospodyňka rozhodla, že celer pokrájím, rozdělím do pytlíků a zamrazím. V zimě se bude bohatá úroda zeleniny z vlastní zahrádky hodit.

Vyzbrojena hrdostí ze samospotřebitelského přístupu, bedýnkou, kterou jsem pečlivě vymetla od podivuhodných zvířátek a s lopatkou nalezenou mírně uhnilou v jahodách, jsem se vydala vstříc své celerové úrodě.

Roztřesená ruka zabořila lopatičku hluboko pod keřík a po vytažení prvního kusu mě píchlo u srdce. Asi jako tenkrát, když mi Frank poprvé oznámil, že se vrací k mamince. (Než jsem zjistila, že si takhle hraje jako malej a svojí moudrou matkou je posílán šupem zpátky.)

Doufala jsem, že pod těmi listy, ze kterých se od jara staly mohutné keře, schopné pojmout do svého stínu i dobře živeného jaguára, jsou bulvy, které svět ještě neviděl. Těšila jsem se, jak vytřu zrak všem Přemkům Podlahům až se s celerem vyprsím ve skupinách zahrádkářů na Facebooku a jak strmě začne stoupat sláva mého pěstitelského umu.

Bulvy velikosti mičudy jsem ale nevytáhla. Místo celeru, vhodného na fotografování selfíček, mi pod tou horou listí vyrostly pingpongové míčky. Navíc neuvěřitelně prorostlé kšticí kořenů. Takže než se mi podařilo jeden očistit, uběhlo půl dílu Kobry 11.

Nebudu vám popisovat své zklamání. Jsem si jistá, že bych tak akorát zvedla hladinu štěstí svým zahrádkářským kolegům. V každém případě nedám na řeči Médi o mrzké ceně za celer v obchodě, a budu bojovat. Zásobím se odbornou literaturou a příští rok  uvidíme, komu prdne kýla smíchy.        

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.