Na obrácený straně všedního dne

19.03.2020

Dnešek mi připomněl dobu mé rozrašené puberty. Momenty, kdy jsem se vracela pozdě z tréninku docela prázdným městem a mý duši, co mám prý rozcouranou už od mala, bylo moc fajn.

Nikde nikdo, protože pršelo, v telce dávali oblíbený seriál, studený vítr zuřivě objížděl lampy a město bylo jenom moje. Úchvatný koncert kapek, vzduch voněl deštěm, všude důvěrně známé domy, parky, dvory, zákoutí, výhledy. Bylo to silnější než strach z toho, co mě čeká doma.

A tak jsem od autobusu z Benešáku zamířila místo do Šanova, kde jsme bydleli, obvykle do Řetenic. Prošla jsem kolem nemocnice na Novou Ves, kde v té době nestály žádné paneláky. Potom cestou po louce dolů, kolem Tří dubů, až do starých Prosetic, kde v té době po nějakém sídlišti neštěkl ještě ani pes.

Od restaurace Pod Letnou jsem pak zpomalila, abych si vychutnala poslední minuty svobody. Kolem drogerie (bývala tam, co je dnes restaurace Pod lampou) jsem už nevratně nabrala směr domů, do šedesátky v Českobratrský ulici.

Přišla jsem zmoklá, vyfoukaná, nabitá energií a v neuvěřitelný vnitřní pohodě.
Mamka, která na mě čekala v předsíni a byla chuděra bílá vzteky, protože si myslela, že jsem trajdala s klukama, mi nikdy nevěřila. A tak jsem si poslechla půlhodinové litanie o tom, že jsem ďáblovo sémě, podobné tetě Agnes, (kterážto byla černou ovcí rodiny). Byl mi vylíčen děsivý předobraz mé vlastní apokalypsy a vypočteny všechny chyby, kterých jsem se kdy dopustila. Stejně nic z toho nezabránilo tomu, abych se příště z tréninku nezatoulala zase někam jinam. 😉🤫🙃 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.