Na druhou stranu...

19.03.2020

Dnešek mi připomněl dobu mé rozrašené puberty. Momenty, kdy jsem se vracela pozdě z tréninku docela prázdným městem a mý duši, co mám prý rozcouranou už od mala, bylo moc fajn.

Nikde nikdo, protože pršelo, v telce dávali oblíbený seriál, studený vítr zuřivě objížděl lampy a město bylo jenom moje. Úchvatný koncert kapek, vzduch voněl deštěm, všude důvěrně známé domy, parky, dvory, zákoutí, výhledy. Bylo to silnější než strach z toho, co mě čeká doma.

A tak jsem od autobusu z Benešáku zamířila místo do Šanova, kde jsme bydleli, obvykle do Řetenic. Prošla jsem kolem nemocnice na Novou Ves, kde v té době nestály žádné paneláky. Potom cestou po louce dolů, kolem Tří dubů, až do starých Prosetic, kde v té době po nějakém sídlišti neštěkl ještě ani pes.

Od restaurace Pod Letnou jsem pak zpomalila, abych si vychutnala poslední minuty svobody. Kolem drogerie (bývala tam, co je dnes restaurace Pod lampou) jsem už nevratně nabrala směr domů, do šedesátky v Českobratrský ulici.

Přišla jsem zmoklá, vyfoukaná, nabitá energií a v neuvěřitelný vnitřní pohodě.
Mamka, která na mě čekala v předsíni a byla chuděra bílá vzteky, protože si myslela, že jsem trajdala s klukama, mi nikdy nevěřila. A tak jsem si poslechla půlhodinové litanie o tom, že jsem ďáblovo sémě, podobné tetě Agnes, (kterážto byla černou ovcí rodiny). Byl mi vylíčen děsivý předobraz mé vlastní apokalypsy a vypočteny všechny chyby, kterých jsem se kdy dopustila. Stejně nic z toho nezabránilo tomu, abych se příště z tréninku nezatoulala zase někam jinam. 😉🤫🙃