Doba je, jaká je

22.04.2020

Doba je, jaká je. Momentálně nic moc, a ještě nám to nic média denně dávkují. Nesmlouvavě a s urputnou vytrvalostí. Co se do nás vejde. Co uneseme.

Strach jako antibiotika.

Občas někdo vykřikne, že vydržíme, že to dáme.

Jasně.

Semknutí do oslabeného, ovladatelného stáda přijímáme všechna opatření, nařízení, zákazy a doporučení. Přestože některá z nich postrádají smysl. Přestože z některých máme divný pocit. Jako by tu už podobný scénář někdy byl. V jiné podobě, ale byl.

Posloucháme a vláčníme. Až dojdeme k hranici, kdy naše soudnost nezdravě zhubne a z morálky zbude jen kost a kůže. Až bude na denním pořádku, že děti udávají rodiče a každý se snaží urvat z té mršiny co nejvíc pro sebe. Pak se objeví spasitel. Ten, který využije okoralou náladu v dimenzi šílenství, síly na pokraji sebedestrukce a zalije nás životadárnými sliby.

Nastolí éru, která bude na hony zapáchat diktaturou a totalitními manýry. Bude mu jasné, že reptat nebudeme, protože jsme v tsunami vládních opatření už dávno zkrotli a přivykli. Bude si jistý, že už nikoho po takové době nebude zajímat, kdo k té neuvěřitelné fantasmagorii napsal scénář a kdo ji celou dobu režíroval...

Tohle nemusí být nutně obraz cesty, po které jdeme.
Ale mohl by být.
Když necháme strach vsáknout příliš hluboko.
Když nebudeme používat zdravý rozum.
Když se přestaneme chovat jako lidé.
Když se z nás stanou špatní herci v komedii pro jediného diváka.