KOMENTÁŘ: Doba je,  jaká je

22.04.2020

Doba je, jaká je. Momentálně nic moc, a ještě nám to nic média denně dávkují. Nesmlouvavě a s urputnou vytrvalostí. Co se do nás vejde. Co uneseme.

Strach jako antibiotika.

Občas někdo vykřikne, že vydržíme, že to dáme.

Jasně.

Semknutí do oslabeného, ovladatelného stáda přijímáme všechna opatření, nařízení, zákazy a doporučení. Přestože některá z nich postrádají smysl. Přestože z některých máme divný pocit. Jako by tu už podobný scénář někdy byl. V jiné podobě, ale byl.

Posloucháme a vláčníme. Až dojdeme k hranici, kdy naše soudnost nezdravě zhubne a z morálky zbude jen kost a kůže. Až bude na denním pořádku, že děti udávají rodiče a každý se snaží urvat z té mršiny co nejvíc pro sebe. Pak se objeví spasitel. Ten, který využije okoralou náladu v dimenzi šílenství, síly na pokraji sebedestrukce a zalije nás životadárnými sliby.

Nastolí éru, která bude na hony zapáchat diktaturou a totalitními manýry. Bude mu jasné, že reptat nebudeme, protože jsme v tsunami vládních opatření už dávno zkrotli a přivykli. Bude si jistý, že už nikoho po takové době nebude zajímat, kdo k té neuvěřitelné fantasmagorii napsal scénář a kdo ji celou dobu režíroval...

Tohle nemusí být nutně obraz cesty, po které jdeme.
Ale mohl by být.
Když necháme strach vsáknout příliš hluboko.
Když nebudeme používat zdravý rozum.
Když se přestaneme chovat jako lidé.
Když se z nás stanou špatní herci v komedii pro jediného diváka.

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.