Kopec pod Alžbětou

21.02.2020

Kolem Alžběty je roztroušené moje dětství. Dívali jsme se na tenhle kostel od našich z obýváku. Jednou o Vánocích jsme s bráchou našli pod smrkem lyže a vyzkoušeli je poprvé právě na kopečku pod Alžbětou. To tehdy býval v zimě sníh i ve městě. Rychle jsme dobaštili kapra se salátem, narvali kapsy cukrovím a šlo se ven. Pod kostelem už bylo hafo dětí. Někdo s novými sáňkami, někdo s lyžemi, jiný s prdelákem a jezdili jsme s takovou chutí a elánem, jakoby to byla minimálně sjezdovka ve Špindlu. Žádná socha koně se tam tehdy neválela, žádný program v televizi nás nepřilepil do křesla a nám bylo převelice dobře. I v teplácích, které se nekompromisně po pár minutách promočily a obalily kuličkami zmrzlého sněhu, i s rukama, které ze sytě červené předcházely v lehounce nafialovělou.

Naše mámy si pak pro nás postupně chodily s vařečkami, protože jsme jejich zoufalé volání z oken do štědrovečerní tmy v té sjezdařské eufórii neslyšeli. 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.