Kopec pod Alžbětou

21.02.2020
Kolem Alžběty je roztroušené moje dětství. Dívali jsme se na tenhle kostel od našich z obýváku. Jednou o Vánocích jsme s bráchou našli pod smrkem lyže a vyzkoušeli je poprvé právě na kopečku pod Alžbětou. To tehdy býval v zimě sníh i ve městě. Rychle jsme dobaštili kapra se salátem, narvali kapsy cukrovím a šlo se ven. Pod kostelem už bylo hafo dětí. Někdo s novými sáňkami, někdo s lyžemi, jiný s prdelákem a jezdili jsme s takovou chutí a elánem, jakoby to byla minimálně sjezdovka ve Špindlu. Žádná socha koně se tam tehdy neválela, žádný program v televizi nás nepřilepil do křesla a nám bylo převelice dobře. I v teplácích, které se nekompromisně po pár minutách promočily a obalily kuličkami zmrzlého sněhu, i s rukama, které ze sytě červené předcházely v lehounce nafialovělou.

Naše mámy si pak pro nás postupně chodily s vařečkami, protože jsme jejich zoufalé volání z oken do štědrovečerní tmy v té sjezdařské eufórii nějak neslyšeli. 🙃😉😘