Nahoru, dolů a držkopádem vpřed

14.09.2019

Po delší době jsme vyrazili na pěší výlet. Začali jsme tím, že jsme vyjeli s Medvědem lanovkou na Komáří vížku. Mimochodem, jízda fajn, ale skrz stromy vidíte velký prdlajs. Navíc sedíte bokem. Ten inženýr, co to vymyslel, by se měl za trest vozit pětkrát denně.
Čučíte do stromů: osika, dub, jeřáb, modřín, chcíplej akát... a furt dokola. Když se podíváte dolů, zahlédnete skrz přebujelé větve kousíček města a Českého středohoří. Pokud ovšem není mlha. Když juknete nahoru, tušíte někde v dálce Komárku a naskytne se vám nezapomenutelný pohled na rozkročené sloupy lanovky. No a pokud nechcete pořád otáčet hlavou doleva, doprava jako debil, pak se 15 minut jízdy kocháte spletí větví olezlých lišejníkem, hřbitovem vyvrácených břízek a pánem, co natírá dveře chajdy a ukazuje, jak dlouhý má škrtátko. Vlastně nevím, co na tom stojí 130 vočí. Myslím, že na dalších deset let zase stačilo...

Zleva: Pohled z lanovky vpravo, pohled nahoru vlevo a celkem nudný pohled vpřed.

Cílem výletu bylo Kotelní jezírko. Nahoře povídám Méďovi: musíme tudy dolů, k potoku a pak doprava. Chvíli koukal na strniště, nad kterým jsem ve vzduchu kreslila prstem směr našeho pochodu. "To není žádná cesta," prohlásil rezolutně. Snažila jsem se mu vysvětlit, že turistické cesty většinou nebývají pokryté asfaltem. Marně. Vykročil po silnici, která vypadala, že spojuje Komárku s New Yorkem a přes rameno procedil: Jdi si kudy chceš. Já půjdu tudy. Vzhledem k tomu, že se proviant houpal v batohu na jeho zádech, svěsila jsem hlavu a vydala se pokorně za ním.

Nic proti silnici, kterou Méďa zvolil. Hezky se po ní kráčelo, svižně, s nádhernými výhledy do nevyasfaltované krajiny. Ovšem jen do chvíle, než skončila. Najednou. Bez varování. Jako když utne. Stáli jsme v trávě a před rozhodnutím, kudy dál. Už jsem chtěla začít pouštět stavidla vzteku. Jenomže Méďa mě nějaký pátek zná. Nezaváhal a zavelel: "To je jasný, tady je cesta lesem. Musíme tudy!" Mezi námi, kdybych se v tom chtěla vrtat, pokud by ukázal jakýmkoliv směrem, všude se dala najít úplně stejná "cesta". Nechala jsem to ale koňovi a vykročili jsme.

Panoramata zhlédnutá ze silnice Komárka - New York a trochu náhlý a podlý konec cesty.

První půl hodina jakž takž. Dokonce jsem v jednu chvíli upadla do povznášející euforie, ovlivněná krásami vůkol, přestala vnímat, že jsme ještě nepotkali žádnou turistickou značku a začala recitovat Hynka Máchu. Atmosféra byla vlídná, slunce svítilo, my se usmívali a prozářeným lesem se hezky pochodovalo. Tu mravenec, tu velmi pěkná, i když obtížně definovatelná houba, tu motýlek, tu navršené jehličí a tady, kurva, díra jako past na slony. Než stačil doříct: Poklade, pozor, vyhni se jí, už jsem letěla držkou vstříc rozpatlanému trusu milionů zvířátek, smíchaného s jehličím.

Před námi, za námi, vlevo i vpravo se najednou rozprostřel tmavý, nepřátelský les. Napadlo mě, jestli filmaři neudělali z diváků blbce a netočili Záhadu Blair Witch tady, u zcela bezvýznamného města na severu Čech. Jedinou stopou civilizace byl uzounký proježděný pruh od kola. Od horského kola těch pitomců, co to nahoře pustí lesem dolů, protože zrovna nemají revolver s jediným nábojem, aby si raději zahráli ruskou ruletu. Bezděčně jsem se rozhlédla, jestli se někde nepovalují mrtvoly cyklistů. Našla jsem dva. A kupodivu živé.

"Kluci," zašveholila jsem, jako bych právě vyšla z metra u koně a hledala kavárnu. "Jak se dostaneme ke Kotelnímu jezírku?" "Jéžiš," neudržel se ten starší, "to jste už zabloudili hodně. Musíte zpátky. Ale jak, to vám neřeknu. Třeba budete mít štěstí a narazíte na lesáckou cestu." Štěstí jsme neměli a já přemýšlela, proč jsme nezabloudili jenom trochu. Prodírali jsme se tím pitomým lesem plným mravenců, zkurvených hub a jehličí zpátky. Měla jsem v aplikaci uloženou interaktivní mapu, ale v Blair Witch se neobjevil ani příslib vzdáleného signálu.

"Nevím, jak ty, ale já toho mám plný zuby a beru to tudy přímo dolů." Méďa mě pozoroval, jak stojím odhodlaně nad prudkou strží, rozhodnutá roztřískat se raději na hadry mezi stromy než v téhle trapnosti pokračovat. "Na druhou stranu," zaváhala jsem při vzpomínce na řízek v batohu, "můžeme se vydat směrem vzhůru a bloudit, dokud nás někdo neobjeví. Ať si tu srandu před smrtí užijeme." Méďa pochopil, že jde do tuhého. Otevřel batoh, beze slova mi podal tatranku s čokoládovou náplní a nařídil, abych si sedla, že je za chvíli zpátky.

Když se nevracel ani po nekonečných patnácti minutách, já měla tatranku dávno snězenou, signál žádný a brouk, který se vydal mým směrem vypadal vážně oplzle, začala jsem se příšerně smát. Představě, že Méďa zbaběle utekl i se zbytkem proviantu, aby mě nemusel poslouchat, až začnu běsnit. Řvala jsem smíchy. Tak, že zvířatům v lese musely vstávat chlupy po těle hrůzou. Možná bych se tam smála ještě teď a jednou by někdo, stejně praštěný jako my, objevil moje tělo vyschlé smíchy. Medvěd se ale vrátil. Sjel po listí a po zadku ke mně. "Ty mě neslyšíš?" Vmetl mi vztekle do uslzeného obličeje. "Volám na tebe a nic. Ještě, že se směješ jak dumme Sak, jinak bych tě nenašel." Znovu jsem vybuchla a slzela. Mávl rukou, zapálil si cigaretu a počkal, až mě to přejde.

Když na ten lesík pod Komárkou koukáte z lanovky, tak se vůbec tak hrozný nezdá.  

Když jsem se dosmála, prohlásil, že jsme kousek od cesty. Od skutečné, opravdové cesty. Od takové, co se zakresluje do map a po které chodí normální turisté a lidé ke Kotelnímu jezírku. Všichni, kromě Medvěda a mě. Stačí prý, když se vyškrábeme pár desítek metrů do strmého kopce, projdeme údolím, kterým jsme už prošli dvakrát a odbočíme doprava.

Uštvaní, jak srnčí po honu, jsme nakonec k té pitomé cestě dolezli. Přiznávám, že jsem v tu chvíli obdivovala Medvěda, který to dal vlastně třikrát. Štreka sice byla samý šutr, ale ta nejhezčí, kterou jsem kdy viděla. Svět byl najednou plný slunce a krás. Už nás nic nemohlo zastavit. Ani to, že se mi o jeden z těch pitomých šutrů odlepila podrážka z pravé boty. To je dobrý, konejšil mě Méďa. Ještě trochu drží na té druhé půlce boty. Tohle už poklade přece dáme. A fakt jsme to dali....