Kotelní jezírko a duch mrtvé nevěsty

18.09.2019

Kotelní jezírko nad Unčínem je příjemné, romantické místo uprostřed divočiny, ideální cíl půldenního výletu. Vytvořilo se jako vodní oko na dně kruhového propadu karové deprese (více info na konci článku). Na jeho březích jsou vybudovaná odpočinková místa. Je tu několik laviček a zastřešené molo s posezením. V tomto období končícího léta jsme měli štěstí a viděli na hladině kvetoucí lekníny. Na příkrých svazích nad jezírkem roste například ostružník moruška, violka sudecká, léčivá prha chlumní (arnika), nebo zvonek český. Z fauny tu lze spatřit dnes už vzácného mloka skvrnitého.

K místu se váže pověst o světlé postavě, která se tu objevuje za jasných nocí. Říká se, že se v jezírku utopila nevěsta v den své svatby. Šlo o dceru bohatého sedláka. Její otec nepřál lásce s chudým mlynářem a našel dceři jiného, bohatého ženicha. Než by ale dívka zradila svoji lásku, raději se v den své svatby utopila. Dodnes tak nevěsta prý v jezírku čeká na svého milého a za jasných nocí dokonce i tiše zpívá. Ale pozor. Ten, kdo její zpěv uslyší, už nikdy v životě nenajde svůj vnitřní klid.

No, předpokládám, že se k jezírku v noci vydávat nebudete. Co byste z toho také měli, když není nic vidět. Za tu duchařinu vám ten bláznivý noční výšlap ani nestojí.  

Vyberte si pěkný den a udělejte si dopoledne nebo po obědě výlet. Ke Kotelnímu jezírku se dostanete podél potoka nad Unčínem, po modré značce, kolem zříceniny hradu Kyšperk. Budete šlapat po bývalé poštovní stezce. Je to táhlý, mírný stoupák. Pokud "nekonečné" stoupáky jako já taky zrovna nemusíte a chcete si výlet obohatit i o další zážitky, doporučuji jinou trasu. Lanovkou na Komáří vížku a odtud pěšky ke Kotelnímu jezírku. Nespleťte si ovšem cestu, jako se to stalo nám. Svahy nad Kotelním jezírkem jsou vážně hodně strmé. Neslezete je, ani nesjedete po zadku a pokud zabloudíte, čeká vás docela horor. (Tady si můžete přečíst, jak jsme dopadli my.

Držte se tedy od Komáří vížky zelené a modré značky! I kdyby váš parťák nakrásně házel ramena, že všechny cesty vedou ke Kotelnímu jezírku. Nevedou, přátelé, věřte mi, nevedou. Cestou od Komárky, když bude pěkné počasí, se vám naskytnou výhledy na úžasná panoramata, která by vám i Homolková záviděla. Kamenitá cesta vás pak celkem bezpečně dovede podél potoka a německých hranic až ke Kotelnímu jezírku. Tam si můžete odpočinout v zastřešeném altánu, dát si něco za odměnu na zub a vnímat úžasnou energii toho místa.

Když se pak od Kotelního jezírka vydáte po modré dál dolů (tedy tím stoupákem, kterým byste jinak k jezírku přišli odspoda, od Unčína), odbočíte na konci cesty přes mostek doprava na Hálkovu stezku. Ta vás dovede až k parkovišti pod lanovkou. Celá trasa je dlouhá zhruba 6 kilometrů, takže žádný stres. (My si jí tím blouděním protáhli na 9 kilometrů.) Mimochodem, Hálkova stezka je velmi příjemné zakončení celé trasy, kdy po absolvování chůze z kopce dolů (která se vám bude po deseti minutách zdát nekonečná) uvítáte ťapkání po rovince, málo frekventovaným, pěkným hájkem kolem zahrádek.

Poznámka: Podle odborníků vzniklo Kotelní jezírko na dně karové unčínské deprese (místo, kde obrovský ledovec postupně sestupoval mezi skalními hradbami stále níž) a je obklopené 100 m vysokými strmými svahy. Podle jedné z tezí jde tedy o ledovcový kar, který vznikl sesutím v pramenné míse. Další z možností je, že kruhová deprese představuje kráter maraového typu, přemodelovaný později ledovcovou činností. Pro toto tvrzení ale zatím není dost důkazů.

P.S. Trasu nedoporučuji pro kočárek, (cesta k jezírku je vysypaná velmi hrubým štěrkem. Prostě samý šutr.) Ani pro příliš malé děti. 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.