Jekyll a Hyde mezi příbuznými

10.11.2018

Tety Růžena a Ágnes byly sestry mého tatínka a taky dvojčata. V jejich případě si matička příroda řekla, že s vejci, které se jedno druhému podobá, je nuda a dala si záležet, aby těm dvěma nikdo povídačky o dvojčatech nevěřil.

Nevím, jak vypadaly jako děti. Fotky nemám. Ale když jsme k tetě Růženě jezdívali s bráchou na prázdniny, byly si obě podobné asi jako užovka s krajtou.

Teta Růžena byla růžolící blondýnka s pomněnkovýma očima, které v té naducané tvářičce byly sotva vidět. Pamatuju si jí usměvavou a stále vlídnou. Měla korpulentní postavu, ale po domě kmitala jako víla. Neustále někde poklízela, sušila bylinky, starala se o havěť na dvoře, o zahrádku a božsky vařila. Její bábovka zůstala dodnes bez konkurence. Růženčin králík na víně, to byla modlitba chuťových pohárků pro Bohy.

Teta Ágnes byla docela jiná káva. Hořká, sarkastická, ale nádherná ženská. Černé oči, havraní vlasy a postavu i v šedesáti jako třicítka. Sebejistá a ostrá jako břitva. Žila si svůj zvláštní život, ve kterém nikoho nepotřebovala. Nevdala se a neměla žádné děti. Služebně procestovala svět. O svých cestách psala knihu, kterou ale nikdy nevydala. A rukopis nenávratně zmizel po její smrti i s tajemnou Ágnes.

Těžko říct, která z mých tet žila šťastnější život. Jsem přesvědčená, že byly šťastné obě po svém. V tom jedinečném měřítku, vyhovující cestě, kterou si každá zvolila.

I když byla teta Růženka jako váleček a v obličeji nepřipomínala modelky, na rozdíl od Ágnes, ji všichni milovali. Nejenom pro tu její bábovku. S tetou Růženkou vstupovalo do místnosti slunce. I v tom největším mrazu za okny. V její přítomnosti tály ledy, scvrkávaly se problémy a smutky. Ostré hrany se zaoblily a stíny ustoupily...

S tetou Ágnes to bylo jiné. S tou bylo třeba být neustále ve střehu. Nebyla zlá. Byla jen zvláštní a uzavřená do sebe. Nikdo nikdy nevěděl, kdy se z ničeho nic zvedne a beze slova zmizí. A když vstupovala do místnosti, přicházel s ní většinou podivný chlad, který odcházel až když za sebou zase zavřela dveře.

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.