Jekyll a Hyde mezi příbuznými

10.11.2018

Tety Růžena a Ágnes byly sestry mého tatínka a taky dvojčata. V jejich případě si matička příroda řekla, že s vejci, které se jedno druhému podobá, je nuda a dala si záležet, aby těm dvěma nikdo povídačky o dvojčatech nevěřil.

Nevím, jak vypadaly jako děti. Fotky nemám. Ale když jsme k tetě Růženě jezdívali s bráchou na prázdniny, byly si obě podobné asi jako užovka s krajtou.

Teta Růžena byla růžolící blondýnka s pomněnkovýma očima, které v té naducané tvářičce byly sotva vidět. Pamatuju si jí usměvavou a stále vlídnou. Měla korpulentní postavu, ale po domě kmitala jako víla. Neustále někde poklízela, sušila bylinky, starala se o havěť na dvoře, o zahrádku a božsky vařila. Její bábovka zůstala dodnes bez konkurence. Růženčin králík na víně, to byla modlitba chuťových pohárků pro Bohy.

Teta Ágnes byla docela jiná káva. Hořká, sarkastická, ale nádherná ženská. Černé oči, havraní vlasy a postavu i v šedesáti jako třicítka. Sebejistá a ostrá jako břitva. Žila si svůj zvláštní život, ve kterém nikoho nepotřebovala. Nevdala se a neměla žádné děti. Služebně procestovala svět. O svých cestách psala knihu, kterou ale nikdy nevydala. A rukopis nenávratně zmizel po její smrti i s tajemnou Ágnes.

Těžko říct, která z mých tet žila šťastnější život. Jsem přesvědčená, že byly šťastné obě po svém. V tom jedinečném měřítku, vyhovující cestě, kterou si každá zvolila.

I když byla teta Růženka jako váleček a v obličeji nepřipomínala modelky, na rozdíl od Ágnes, ji všichni milovali. Nejenom pro tu její bábovku. S tetou Růženkou vstupovalo do místnosti slunce. I v tom největším mrazu za okny. V její přítomnosti tály ledy, scvrkávaly se problémy a smutky. Ostré hrany se zaoblily a stíny ustoupily...

S tetou Ágnes to bylo jiné. S tou bylo třeba být neustále ve střehu. Nebyla zlá. Byla jen zvláštní a uzavřená do sebe. Nikdo nikdy nevěděl, kdy se z ničeho nic zvedne a beze slova zmizí. A když vstupovala do místnosti, přicházel s ní většinou podivný chlad, který odcházel až když za sebou zase zavřela dveře.

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.