Leguáni

26.11.2018

Čelem snímáš
otisky skleniček.
Zobeš moje narážky,
mandličky s popelem
a číšnici z ruky.

Řveš na holky,
co škemrají o autogram:
- Miluju svoji ženu! -
A mrkneš, co na to já.
(Luční koník po zásypu hnojivem.)
Přihrávám další flašku.
- Jasně, na tvoji ženu! -
A mrknu, co na to ty.

Řveme smíchy
a kručí nám v břiše
po samotě,
po životě bez kroužků,
bez otázek.
Bez vlastních žen a mužů.

A jak nás to uvnitř drtí,
recykluje a třídí,
přestáváme vnímat
obrazy kolem
i jeden druhého.

Hodinky s rozbitým ciferníkem
stékají do vázy
od Dalího,
ze který trčí
umělá růže.

Rozpouštíme se
jako svíce
v milevském klášteře
a nevnímáme leguány
s růžovými obojky,
co právě procházejí kolem.