REPORTÁŽ: Poslední Lepší večer v roce 2018

30.12.2018

Poslední Lepší večer

Na konci roku přicházejí chvíle, kdy tělo začne odmítat i letmý pohled na kulinářské skvosty. Zato duše řve hlady, ať koukám zvednout zadek, že si chce taky ještě užít a nacpat se.

A v tom jejím řevu zahlédnu na FB post Tondy Moravce:

"Rozhodli jsme se, že dnes (29.12., sobota) uděláme ještě jeden Lepší večer v Zahradním domě. Napočítal jsem celkem 8 muzikantů, tak by to mohlo být hodně pestré. Takže pokud máte zájem, přijďte se podívat. Otevíráme v 18.00 hod., hrát začneme ve 20.00 hod. Místa si raději rezervujte, předpokládám, že kapacita bude naplněna..."

A bylo roztančíno.

Nemám problém se během pěti minut rozhodnout, že z gruntu změním svůj život. Natož poměrně standardní sobotní večer. Ten můj už tři dny kámoší s rýmičkou a přemýšlí o obsahu závěti. Požádala jsem proto o doprovod syny. Moje autoritativní výchova přinesla ovoce, neodmítli.

 Tonda Moravec měl o té naplněné kapacitě pravdu. Všechno obsazený. Každý stůl dekorovaný cedulkou rezervace. Ne, že by v Zahradním domě byly stovky míst, aby to naplňovalo mimořádným údivem. Ale vzhledem k tomu, že Tonda akci avizoval v den jejího konání a v době, kdy před Silvestrem už je každý jednou nohou někde na chalupě nebo doplňuje zásoby, ten zájem překvapil. Naštěstí jsme přišli dřív a obsadili dvě poslední nezarezervované barové židle.

Už samotné antré obsluhy Zahradního domu nám zvedlo náladu. Stejně tak přepestrý výběr lahodných moků. A hlavně atmosféra zbavená stresu rallye v marketech, ze spáleného cukroví a z kosti v krku.

Když se řekne Lepší večer, představíte si A) lepší večer než jiné večery, B) nedostatek fantazie pro vytvoření "lepšího" názvu, C) Máru Lepšího, frontmana Blue Rocket. Za C je správně. Akce Tondy Moravce Lepší večery, které se konají jednou tu a jindy zase tam, byly pojmenované po Márovi. Nepřipadám si duchem podvyživená, leč tuhle jednoduchou věc jsem pochopila teprve včera, a to ještě jen díky potomkům.

Uskupení kolem Marka Lepšího zahájilo skladbou z repertoáru kapely Lucie. Luxusní hudební projev dekorovaný špičkovými vokály, pohodové, dobře vstřebatelné pojetí bez pózy a křeče. Vzpomněla jsem si, jak mi jednou Bohdan Ostroveršenko (dej mu pán Bůh věčnou slávu) v rozhovoru řekl, že kvalitní hudbu nepoznám, ale vycítím. O tom to včera bylo. O hudbě, která se vám rozleze po celém těle.

V průběhu téhle narychlo zinscenované párty zazněla ještě řada skvělých skladeb. Nejen od Lucie, ale i od jiných českých i zahraničních kapel. Můj nostalgický šuplík otevřel dokořán například Hotel California od Eagles nebo Zabili, zabili Ivy Bittové.

Na lidech v sále bylo vidět, že si večer skvěle užívají. Někteří se přidávali a zpívali spolu s kapelou. Jiní se pohupovali do rytmu a všichni se usmívali jako v rauši. Na čele jim mizely vrásky a v očích svítila světýlka pohody. Marek Lepší a spol. hráli vesměs známé skladby a tak lidi v sobě brzy rozhýbali romantickou nostalgii jako když roztočíte káču na hladkém povrchu.

Mně bylo jasný, že kdybych vstala a rozvlnila boky, smetu několik hostů ze židlí a možná taky naruším statiku Zahradního domu. Takže jsem se držela, i když to se mnou pěkně šilo. Ostatně, nebyla jsem v té zdrženlivosti sama. Dorazila ještě spousta lidí, kteří už neměli štěstí urvat ani tu barovou stoličku. Očividně jim to ale neubíralo na náladě a pěkně se vrtěli do rytmu. Přesto, roztančit prostor Zahradního domu už nešlo. Stěží se člověk protáhl na toaletu nebo ven na kouřovou.

A o tom to vlastně celé bylo.

Taková úžasná pauza v těch vánočních a silvestrovských dostizích, kdy už z vás pomalu cáká krev a doma se přistihnete, že vykáte vlastnímu psovi. Ozdravné intermezzo pro duši, aby se stihla vzpamatovat, než se poslední den v roce zase urvete z řetězu. Nouzový východ ze stavu, kdy už vám začíná hrabat, protože vás ten materiální balast trochu semlel a vy si neumíte srovnat hodnoty.

Takže za mě obrovské díky za poslední Lepší večer v tomhle roce.

Za všechny letošní i příští Lepší večery.

Za to úžasné antibiotikum Tondy Moravce na blbou náladu a stres.  

Mohlo by vás zajímat...

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

Zář 18

No 2

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.