Lesopark, kde nenajdete kolotoč ani obří pavouky

16.03.2021

Lesopark v Řetenicích nabízí unaveným městským duším prostor k nádechu a vyklouznutí z každodenních povinností. Ono na tomhle kusu lesa nebo parku nebo jak chcete, není nic tak světoborného. Snad jen to, že je vklíněný mezi poměrně hustě obydlené lokality, a působí proto trochu jako zjevení. Vystoupáte Francouzskou ulicí, zarostlou rodinnými domy a nahoře vklouznete do sevření listnatých velikánů, spadaného listí, věčně vlhkého lišejníku, ticha a pohody. Jako by vás někdo odkrojil od stresu dole v ulicích. Vnímáte všemi póry a šetříte s úžasem, abyste si to kouzlo nepokazili.

Řetenický lesopark je vhodnou příležitostí k tomu, jak vypadnout z města. Jak se v téhle divné době, která nás zavřela v omezeném prostoru, volně nadechnout a přitom neriskovat, že překračujete hranice obce. A taky neriskovat, že vás někdo napráská, protože nemáte náhubek.

Lesopark najdete nad zahrádkářskou kolonií, na konci Francouzské ulice. A když se s blaženým výrazem vydáte vstříc svému rozjímání, dobrodružství a zamíříte kolem zahrádek, získáte jako bonus příjemné a inspirativní pokoukání na opečovávané záhonky a chatky. Taky ale nemusíte. Nikdo vás nenutí, abyste špacírovali zrovínka tam. Můžete se klidně vydat některou z mnoha cest, kterými je lesopark protkaný stejně, jako moje zahrada po zimě cestičkami hrabošů.

Lesopark není jizvený cílenou kultivací. Takže tu nečekejte asfaltové silnice, trasy vysypané pískem, ukazatele směru, cedulky, dřevěného pavouka v nadživotní velikosti, ani řetízkový kolotoč, ale jenom les. Les, který si roste tak, jak se mu chce. Ve své majestátnosti a kráse. Pamětníci sice vědí, že tu kdysi vedly udržované cesty a byly tu plácky s prolézačkami a nevím s čím vším ještě. No, jestli hledáte pohodu a klid, bude vám vyhovovat, že to všechno odtud už dávno zmizelo. Konečně, když s sebou budete mít potěr, příroda sama o sobě nabízí netušené možnosti, jak cvrčky zabavit.

Kromě duší, co si sem přicházejí odpočinout, navštěvují lesopark také běžci a cyklisté. Nemějte ale obavy. Nebudete se tu topit v davu jako například v Zámecké zahradě při Lockdownu, kdy nesmíte na prochajdu mimo obec. Kačeny ani labutě tu taky nežebrají. Maximálně vás z některé větve pozdraví ukecaná sojka, ucítíte závan křídel sovy nebo vám poděkuje běžec, kterému jste na vteřinu uhnuli z cesty.

(Některé snímky jsou z loňského léta.) 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.