V listopadu 1989

11.11.2019

Veronice bylo půl roku. Kukadla jak okna do nejtemnější tmy. Spát se jí nechtělo. Kluci už byli větší. Ti se těšili, až vypadneme a oni budou mít u babičky pré. Váhala jsem. "Kam to vlastně jdete? Co to je za demonstraci? Dítě moje, zvaž to, máš tu tři děti..." Máma se na mě podívala, jako kdybych se chystala na vylodění v Normandii. Pak jen zavrtěla hlavou. "Mami, právě proto, že máme tři děti."

Táta si bez ohledu na naše ekologické nadšení zapálil další cigaretu. "Nech je. Co se jim do toho montuješ?" Můj chlap nervózně přešlapoval u dveří. "Pojď už, nedělejte tady z toho drama. Dám na ní pozor." Políbila jsem rošťáky i tu kukačku v postýlce a ještě se otočila. Uvnitř strach. Ale taky vztek. A setrvalá beznaděj, tentokrát s malou jiskrou přesvědčení, že by se mohlo něco změnit. Táta šel k oknu, jako kdyby v té mlhou sycené tmě chtěl něco vidět. "Vypadněte. My se o partyzány s princeznou postaráme."

Venku bylo lezavo, vlhko, mlha, ale hlavně smrad. Jako u vstupu do pekla. Jako u paty sopky, která se chystá chrlit lávu. Zkrátka vzduch jako každý podzimní den v tomhle prodaným údolí pod Krušnými horami. Jako vždy od podzimu do léta, kdy se nesmělo s dětmi ani před barák a oči pálily, jen když šel člověk vynést koš. Vyběhli jsme Českobratrskou na Benešák. Spousta lidí. Řada známých, transparenty, chaos, řečníci, výkřiky, čekání, zmatek.

Někdo zakřičel, že půjdeme osmadvacítkou dolů, ale ulici nad mototechnou uzavřeli policajti. Někde z amplionu řvala nějaká komunistická káča, abychom rozpustili nepovolenou demonstraci. Přehlédla, že už nebylo kudy. Policajti to zavřeli neprodyšně ze shora i zespoda. Uviděli jsme vodní dělo. "To si dělají srandu, ne? To nemůžou myslet vážně." Zezadu nás tlačili lidi. Zůstali jsme stát kousek od policajtů v přilbách s obuchy. Kolem se motali estébáci. "Dávej bacha. Vidíš ty svině v civilu a maskáčích?" Můj chlap do mě šťouchl. "Jasně, že je vidím," zasyčela jsem. Ale taky jsem uviděla svého bráchu. Stál tam proti mně. V bílé přilbě, s obuchem v ruce...

Někdo zakřičel: "Že se nestydíte!" a nastala mela. Viděla jsem, jak z davu vytáhli několik kluků a seřezali je. Pomáhala jsem holce, která upadla. Měla sedřený ruce do krve. Vedle mě začal brečet asi dvanáctiletý kluk. "Hajzlové sviňský estébácký, nechejte toho!" Ucítila jsem ránu do lýtka, až jsem zařvala bolestí. Pak tu svini někdo odstrčil a odtáhl mě pryč. "Vypadni odtud, slyšíš, ségra. Vypadni odtud!" Začala jsem hystericky řvát: Co to tu děláte, co to tady doprdele děláte?

Osmadvacítku uvolnili a proud lidí mě strhl směrem k nádraží, kde jsme se připojili k ostatním. Jedna část průvodu se vydala zpátky k Benešáku. My už projít nestihli. Odřízli nás. Stále přijížděli další policajti, posily. Ztratila jsem se svému chlapovi. U Vrchlické mě dostihl. "Kam si proboha zmizela? Nehneš se ode mě, jasný." Od nádraží k Masaryčce přijížděli policejní kolony. Uhnuli jsme do Čapkovy ulice a zamířili ke schodům, co vedou do Jankovcovy. "Stojí tu poldové se psy!", zakřičel někdo zezdola. Seběhli jsme dolů. Jankovcovu ulici uzavřeli policajti. Ohlušující štěkot. "Oni je nepustěj..." "To nevíš."

Vyrazili jsme pomalu směrem k Masaryčce. Řada se psy se pohnula proti nám. Jak se psi blížili, byli pořád nervóznější, běsnili. Měla jsem strach. Vzpomněla jsem si, jak na mě jeden policajt na čundru pustil psa. Jen proto, že bylo před bouřkou a já se zeptala, jestli bych mohla přespat ve stodole. Skočila jsem tenkrát před tím rozzuřeným hafanem s celou bagáží do řeky a málem se utopila.

Ušli jsme Jankovcovou pár kroků. Pak někdo řekl, že se raději vrátíme, než někomu z těch poldů rupne v bedně. Když jsme došli zpátky do Čapkovy, přiřítili se ještě nějací kluci a křičeli, že jeden policajt pustil psa. "Stalo se někomu něco? Jsou tam ještě lidi? Zůstal tam někdo?" Nikdo nic nevěděl. Vrátila jsem se, ale neviděla už žádný policajty, žádný psy...

Princezna spala. Kluci taky. Máma seděla v kuchyni. "To je dost, že jste doma. Udělám vám něco k jídlu." Táta stál u okna, jako kdyby se od něj celou dobu nehnul. "Bude se vyjednávat a psát petice, tati," povídám. Otočil se. Vsadila bych se, že mému velepřísnému otci v tu chvíli zářily oči. "Jen aby s tím ty komunistický parchanti něco udělali," řekl tiše. O setkání s bráchou jsem pomlčela. To by táta nedal, i když to určitě věděl... 

(Fotografie jsou z publikace Chceme čistý vzduch, kterou vydala Severočeská revue s přispěním OF Teplice v roce 1990.)

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.