Potřebovali jsme vyčistit hlavy, (nejenom). Sebrali jsme saky paky a vyrazili na jednodeňák do Litoměřic. Přálo nám počasí, byla i káva, horká čokoláda a vafle z okýnka. Žádný velký frmol, žádné šílenství. Lidi opatrně načínali den, koronavirus se schovával za ztmavlé rohy a jeden a se tady bál pohnout, aby ten pohyb nebyl slyšet. V obvykle turisty nadupaném centru jsme tentokrát byli jen my, vítr, slunce a pár místních zbloudilců.

Litoměřice jsou nádherné město s fascinující a opečovávanou architekturou historického centra, na které střed Teplic s monstrózními škatulemi a majákem Telecomu bohužel dávno nemá. I kdyby kolem něj skotačilo tisíc fontán. I kdyby v něm vyrostly dva Hiltony.

Ale zpátky k Litoměřicím. 

Prošli jsme střed města, vydali se kolem řeky, která si koketně pohazuje hřívu vlasů jednou k pravému, jindy k levému břehu. Úžasný zážitek nám připravila atmosféra městských hradeb, kde se čas procházel po špičkách mezi několika odloženými (nebo zapomenutými?) páry. A nic nenasvědčovalo blbé době, naopak. Litoměřice udělaly všechno pro to, abychom se cítili skvěle, na pohodu.

Užili jsme si plnými doušky poloprázdné ulice, všudypřítomnou historii, velkorysé slunce, jeden druhého a taky čas, který se rozléhal jak kostelní zvony po ránu, duněl o všudypřítomné ticho a tříštil se na hladině řeky...