Potřebovali jsme vyčistit hlavy, (nejenom). Sebrali jsme saky paky a vyrazili na jednodeňák do Litoměřic. Přálo nám počasí, byla i káva, horká čokoláda a vafle z okýnka. Žádný velký frmol, žádné šílenství. Lidi opatrně načínali den, koronavirus se schovával za ztmavlé rohy a jeden a se tady bál pohnout, aby ten pohyb nebyl slyšet. V obvykle turisty nadupaném centru jsme tentokrát byli jen my, vítr, slunce a pár místních zbloudilců.
Litoměřice jsou nádherné město s fascinující a opečovávanou architekturou historického centra, na které střed Teplic s monstrózními škatulemi a majákem Telecomu bohužel dávno nemá. I kdyby kolem něj skotačilo tisíc fontán. I kdyby v něm vyrostly dva Hiltony.
Ale zpátky k Litoměřicím.
Prošli jsme střed města, vydali se kolem řeky, která si koketně pohazuje hřívu vlasů jednou k pravému, jindy k levému břehu. Úžasný zážitek nám připravila atmosféra městských hradeb, kde se čas procházel po špičkách mezi několika odloženými (nebo zapomenutými?) páry. A nic nenasvědčovalo blbé době, naopak. Litoměřice udělaly všechno pro to, abychom se cítili skvěle, na pohodu.
Užili jsme si plnými doušky poloprázdné ulice, všudypřítomnou historii, velkorysé slunce, jeden druhého a taky čas, který se rozléhal jak kostelní zvony po ránu, duněl o všudypřítomné ticho a tříštil se na hladině řeky...
Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.
S Hugem na našich večerních, veskrze romantických procházkách sledujeme západ slunce.
Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.
Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...
A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...
Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.