Jarmila Loukotková: Medúza

27.12.2020

Napsat příběh o mladé ženě, která se vymyká standardu a netouží držet krok s dobou, a už vůbec ne s nějakými společenskými omezeními, není jednoduché. Neustále totiž brousíte sympatie čtenáře z obou stran. Jednou se pro hlavní hrdinku zapálí, jindy se v ní ženský s hrůzou najdou jako by je někdo vysvlékal uprostřed plného náměstí, anebo vzrůstající sympatie ve vteřině rozmetá zjištění, jak v sobě hlavní hrdinka dokáže probudit prachobyčejnou závist a zášť, které se stečou v jednu nestravitelnou nenávist.

V rozpitvání postav je Jarmila Loukotková dokonalá. Posvítí si i do těch nejtemnějších ohybů duše. Příběh Blanky, která z maloměsta uteče do Prahy, nečtete, ale hltáte. Dokud neumdléváte únavou, máte potřebu číst a číst. Děj vás strhává jako strup. Jste neustále ve střehu, protože v několika následujících řádcích může dojít k zásadnímu zvratu. Tušíte, že se něco stane, že něco přijde, že se něco obrátí jako kožka z králíka a objeví se syrová flaksa. Nemůžete přestat a je vám šumafuk, co se kolem děje...

Živočišná potřeba někoho blízkého, namíchaná s hladem po sexu a opovržením ke všem, kteří ženskou berou jako rozkrok a dvě kozy servírované v menu pro dlouhé chvíle, vrací Blanku neustále do bodu, od kterého se vší silou vzdaluje. Utíká ze samoty, poznamenané opečovávanou malostí ve městě, kde vyrůstala. Od smradlavého prodavače bylinek, od vypočítavého Libora, kterého jí nutí rodiče za manžela, od slibů, lží, slepičího trusu a jistoty, že sousedka půjde v sedm ráno pro chleba, jako to dělá každý den.

Blanka touží po životě, plném změn, kde se pes nevyčůrá každou chvíli na stejný roh. Kde je umělecky noblesní atmosféra a nikdo jí nevyčítá, že se špatně stravuje, obléká příliš vyzývavě nebo fláká po nocích. Touží po cestě, kde se den naplní po okraj neočekávanými situacemi a kde se jí jednou podaří splnit sen stát se známou fotografkou.

Jsou to vztahy s muži, které Blanku tvarují. Nepropadá se do nich, neřeší je, ale když už v ní začnou přetékat a svazují, ukončí je. Bohužel většinou teprve v okamžiku, kdy vztah založený na potřebě pravidelného fyzického kontaktu, kterého se láska moc netýká, se na straně jejího partnera stane závislostí. Žárlivost, pomstychtivost, buranské přesvědčení o nepřekonatelné velikosti pak rozjezdí cesty k její vlastní jistotě. K tomu přizvukují neustálé výčitky matky, bytná, která se z Blanky snaží vytřískat co nejvíc peněz za podnájem a kamarádka, která chce pro změnu urvat, co zbude.

V téhle nestravitelné vztahové směsi se jednou rozhrne nebe. Blanka uvidí v tramvaji jeho oči, které se tolik liší od očí ostatních. Jeho orlí nos a nádherný pevný krk. Sleduje jeho chůzi a tuší, že se něco láme. Že nastal čas změny, na kterou tak netrpělivě a dychtivě čekala.

V roce 1991 vydalo nakladatelství Československý spisovatel. 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.