Jarmila Loukotková: Medúza

27.12.2020

Napsat příběh o mladé ženě, která se vymyká standardu a netouží držet krok s dobou, a už vůbec ne s nějakými společenskými omezeními, není jednoduché. Neustále totiž brousíte sympatie čtenáře z obou stran. Jednou se pro hlavní hrdinku zapálí, jindy se v ní ženský s hrůzou najdou jako by je někdo vysvlékal uprostřed plného náměstí, anebo vzrůstající sympatie ve vteřině rozmetá zjištění, jak v sobě hlavní hrdinka dokáže probudit prachobyčejnou závist a zášť, které se stečou v jednu nestravitelnou nenávist.

V rozpitvání postav je Jarmila Loukotková dokonalá. Posvítí si i do těch nejtemnějších ohybů duše. Příběh Blanky, která z maloměsta uteče do Prahy, nečtete, ale hltáte. Dokud neumdléváte únavou, máte potřebu číst a číst. Děj vás strhává jako strup. Jste neustále ve střehu, protože v několika následujících řádcích může dojít k zásadnímu zvratu. Tušíte, že se něco stane, že něco přijde, že se něco obrátí jako kožka z králíka a objeví se syrová flaksa. Nemůžete přestat a je vám šumafuk, co se kolem děje...

Živočišná potřeba někoho blízkého, namíchaná s hladem po sexu a opovržením ke všem, kteří ženskou berou jako rozkrok a dvě kozy servírované v menu pro dlouhé chvíle, vrací Blanku neustále do bodu, od kterého se vší silou vzdaluje. Utíká ze samoty, poznamenané opečovávanou malostí ve městě, kde vyrůstala. Od smradlavého prodavače bylinek, od vypočítavého Libora, kterého jí nutí rodiče za manžela, od slibů, lží, slepičího trusu a jistoty, že sousedka půjde v sedm ráno pro chleba, jako to dělá každý den.

Blanka touží po životě, plném změn, kde se pes nevyčůrá každou chvíli na stejný roh. Kde je umělecky noblesní atmosféra a nikdo jí nevyčítá, že se špatně stravuje, obléká příliš vyzývavě nebo fláká po nocích. Touží po cestě, kde se den naplní po okraj neočekávanými situacemi a kde se jí jednou podaří splnit sen stát se známou fotografkou.

Jsou to vztahy s muži, které Blanku tvarují. Nepropadá se do nich, neřeší je, ale když už v ní začnou přetékat a svazují, ukončí je. Bohužel většinou teprve v okamžiku, kdy vztah založený na potřebě pravidelného fyzického kontaktu, kterého se láska moc netýká, se na straně jejího partnera stane závislostí. Žárlivost, pomstychtivost, buranské přesvědčení o nepřekonatelné velikosti pak rozjezdí cesty k její vlastní jistotě. K tomu přizvukují neustálé výčitky matky, bytná, která se z Blanky snaží vytřískat co nejvíc peněz za podnájem a kamarádka, která chce pro změnu urvat, co zbude.

V téhle nestravitelné vztahové směsi se jednou rozhrne nebe. Blanka uvidí v tramvaji jeho oči, které se tolik liší od očí ostatních. Jeho orlí nos a nádherný pevný krk. Sleduje jeho chůzi a tuší, že se něco láme. Že nastal čas změny, na kterou tak netrpělivě a dychtivě čekala.

V roce 1991 vydalo nakladatelství Československý spisovatel. 

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.