Když si na náhodném snímku z venku procvičuju insight, storytelling a pasu své emoce na prožitcích a vjemech... :-)
_________________________
Prosila ho, aby na plot pro zamilované pověsili i jejich zámek.
Znejistěl.
Zábly ho ruce a zámek v kapse ztěžknul. Stejně jako mlha, která se nezadržitelně mísila s tmou. Ucítil na jazyku zvláštní, trpkou pachuť rzi. Nepřátelský chlad kovu, který nepřemohl ani stisk její teplé ruky.
Ne, zašeptal.
Pokračoval dál. Chvíli stála. Dívala se na plot plný zavěšených zámků a nic neříkala. Až po několika minutách ho doběhla. Mlčeli. Scházeli ze sadů k prvním domům. Sněhem, do kterého napadaly snad všechny hvězdy toho večera. Krajinou, která se stočila pod křídla světel v předtuše noci.
U dveří se políbili na rozloučenou.
Bylo to poprvé, co se s nimi nezhoupl svět.
Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.
Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.
Bílému někdy trvá věky,
Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...
Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.
Popelníky přetékající nedopalky.