RECENZE: Lucie Snížková

18.01.2019

Barvy.

Příznačný název pro výstavu obrazů Lucie Snížkové.

Jako když odfouknete pírko z límce kabátu a za pár vteřin vzpomínáte, jakou mělo barvu, protože jich mělo přece tolik...

Lucie Snížková je z Teplic. Máma tří dětí, která na sebe prozradila, že maluje v rámci relaxace. Cesta, kterou nabízí v pasáži NC Fontána, není procházkou vlčími máky, ani primárně nezáří pozitivní energií jak údajně tvrdí Lucčiní přátelé. Připravte se na to, že sebou občas fláknete do stínu pochybností.

Pokud patříte k lidem, kteří hodnotí výtvarné práce slovy: Aha - obraz, pak vám to může být jedno. Jestliže ale necháváte vjemy vstupovat hluboko do svého vnitřního světa, pak buďte obezřetní.

Ona se Lucie nezdá...

Hned úvodní dílo, Kdo z koho (tu gramatickou chybičku s-z pro obraz samotný odpustíte), je tak báječné, že vám spadne čelist. Lehký rukopis, proporčně vyvážená kompozice, dynamika, která vám rozbuší spánky a barvy, co na vás chrstnou kýbl emocí. Příjemná energie pohybu vln, větru, slunce a vůně vody. Mimochodem, cítíte ve vzduchu tu výčitku?

Zvednete čelist ze země a nabití prvním dojmem pokračujete...

Přichází nečekaná změna směru. Ze slunného počasí rovnýma nohama pod led. Z vysoké hory za vteřinu do údolí. Musíte si těmi zastávkami projít sami. Najít skryté významy, abyste se dostali k pochopení vzkazu, který vystavené práce Lucie Snížkové spojuje.

Každý to bude vnímat jinak.

Na to vemte jed.

Autorka vám to moc neusnadní, protože je sama ve fázi hledání. Sebe, výrazu, stylu, priorit a rozmáchnutá do barev vás leda tak obstojně rozhodí.

Lucie Snížková je hravá bytost a malování je pro ni určitě jednou z cest, jak se dostat ze špatných vzpomínek i nálad. Její výtvarné vyprávění vám ulehčí cestu ven z všednosti, na chvíli zapomenete na hlupáky, co občas kříží cestu, na zmařenou lásku, na blbé dny... Můžete se také motivovat k vlastní tvorbě, přesvědčit se, že svět je tak báječný, jaký si ho pro sebe dokážete vytvořit. Pokud vám jako Lucii nechybí odhodlání, víra v sebe a hlavně v barvy, které dokáží utopit všechny smutky světa.

P.S. Duši si můžete potřísnit vzkazy Lucie Snížkové do 9. března. 

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.