RECENZE: Lucie Snížková

18.01.2019

Barvy.

Příznačný název pro výstavu obrazů Lucie Snížkové.

Jako když odfouknete pírko z límce kabátu a za pár vteřin vzpomínáte, jakou mělo barvu, protože jich mělo přece tolik...

Lucie Snížková je z Teplic. Máma tří dětí, která na sebe prozradila, že maluje v rámci relaxace. Cesta, kterou nabízí v pasáži NC Fontána, není procházkou vlčími máky, ani primárně nezáří pozitivní energií jak údajně tvrdí Lucčiní přátelé. Připravte se na to, že sebou občas fláknete do stínu pochybností.

Pokud patříte k lidem, kteří hodnotí výtvarné práce slovy: Aha - obraz, pak vám to může být jedno. Jestliže ale necháváte vjemy vstupovat hluboko do svého vnitřního světa, pak buďte obezřetní.

Ona se Lucie nezdá...

Hned úvodní dílo, Kdo z koho (tu gramatickou chybičku s-z pro obraz samotný odpustíte), je tak báječné, že vám spadne čelist. Lehký rukopis, proporčně vyvážená kompozice, dynamika, která vám rozbuší spánky a barvy, co na vás chrstnou kýbl emocí. Příjemná energie pohybu vln, větru, slunce a vůně vody. Mimochodem, cítíte ve vzduchu tu výčitku?

Zvednete čelist ze země a nabití prvním dojmem pokračujete...

Přichází nečekaná změna směru. Ze slunného počasí rovnýma nohama pod led. Z vysoké hory za vteřinu do údolí. Musíte si těmi zastávkami projít sami. Najít skryté významy, abyste se dostali k pochopení vzkazu, který vystavené práce Lucie Snížkové spojuje.

Každý to bude vnímat jinak.

Na to vemte jed.

Autorka vám to moc neusnadní, protože je sama ve fázi hledání. Sebe, výrazu, stylu, priorit a rozmáchnutá do barev vás leda tak obstojně rozhodí.

Lucie Snížková je hravá bytost a malování je pro ni určitě jednou z cest, jak se dostat ze špatných vzpomínek i nálad. Její výtvarné vyprávění vám ulehčí cestu ven z všednosti, na chvíli zapomenete na hlupáky, co občas kříží cestu, na zmařenou lásku, na blbé dny... Můžete se také motivovat k vlastní tvorbě, přesvědčit se, že svět je tak báječný, jaký si ho pro sebe dokážete vytvořit. Pokud vám jako Lucii nechybí odhodlání, víra v sebe a hlavně v barvy, které dokáží utopit všechny smutky světa.

P.S. Duši si můžete potřísnit vzkazy Lucie Snížkové do 9. března. 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.