Luisa a redakční ksindl

19.06.2020

Tyhle dva malované šutry jsem kdysi dostala od naší textové korektorky Luisy Rohanové. Obě jsme tehdy pracovaly v teplické redakci Deníku Směr a svět i deník byly tenkrát ještě docela v pořádku.

Luisa byla jedním z mála lidí, které jsem si pustila do nejužší zóny. Byla jako otevřený okno do krajiny po letním dešti. Taky byla hodně nemocná a musela často na výměnu krve. Jakmile ale spustila to své: vy redakční ksindle, vy bando pisálků, naučte se češtinu nebo běžte makat k pásu, učurávali jsme smíchy. 

Neustále jsme se s Luisou štengrovaly. A to, co jsme jedna druhé řekly, by nejspíš nikdo jiný nevydýchal. Měla stejný žiletkový  smysl pro humor, stejný názor na chlapy a především stejně nepříčetné dávkování sarkasmu a cynismu.

Jednou v létě, když jsem byla někde v Jizerkách na soustředění s holkama z tanečňáku, mi zavolala šéfredaktorka Olina. Řekla, že to Luisa vzdala. Že tu výměnu tentokrát nedala a práskla do bot. Zabalila to tady a nechala svět napospas všednosti, hlupákům a vážným ksichtům. Vzala s sebou i svých osm koček, protože by je nikdo nedokázal milovat jako ona. Opustila redakční ksindl a zmizela. 

Už nikdy jsem si potom nepustila nikoho tak blízko...