Luisa a redakční ksindl

19.06.2020

Tyhle dva malované šutry jsem kdysi dostala od naší textové korektorky Luisy Rohanové. Obě jsme tehdy pracovaly v teplické redakci Deníku Směr a svět i deník byly tenkrát ještě docela v pořádku.

Luisa byla jedním z mála lidí, které jsem si pustila do nejužší zóny. Byla jako otevřený okno do krajiny po letním dešti. Taky byla hodně nemocná a musela často na výměnu krve. Jakmile ale spustila to své: vy redakční ksindle, vy bando pisálků, naučte se češtinu nebo běžte makat k pásu, učůrávali jsme smíchy.

Neustále jsme se s Luisou štengrovaly. A to, co jsme jedna druhé řekly, by nejspíš nikdo jiný nevydýchal. Měla stejný žiletkový smysl pro humor, stejný názor na chlapy a především stejně nepříčetné dávkování sarkasmu a cynismu.

Jednou v létě, když jsem byla někde v Jizerkách na soustředění s holkama z tanečňáku, mi zavolala šéfredaktorka Olina. Řekla, že to Luisa vzdala. Že tu výměnu tentokrát nedala a práskla do bot. Zabalila to tady a nechala svět napospas všednosti, hlupákům a vážným ksichtům. Vzala s sebou i svých osm koček, protože by je nikdo, ale vážně nikdo, nedokázal milovat jako ona. Opustila redakční ksindl a zmizela.

Už nikdy jsem si pak nepustila nikoho tak blízko... 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.