Vzpomínka na couvnutí do puberty

23.02.2020

Písnička od skupiny Citrón Už couvám mi pokaždý připomene cestu na týdenní soustředění s osmi klackovitejma holkama, které jsem drezúrovala na scénickým tanci. Do Yarisku jsem nabrala čtyři holčiny. Ostatní jely vlakem, s tím, že je vyzvednu na nádraží ve Vejprtech.

Celou cestu v autě vyřvávaly rockový balady. A právě tuhle jsem slyšela devadesátkrát. Minimálně. Protože: "Já ho tak miluju, Ino, pusť ho ještě, prosím, prosím, moc prosím." Mohla bych v okamžiku střihnout zpaměti celý text na papír, neb jsem v tu dobu nebyla schopná natěsnat do hlavy cokoliv jiného, než to, že Křížek pořád někam couvá a holkám se u toho paří spoďáry a plaší srdce.

Dělala jsem zastávky. Tak po půl hodinách. Abych se uklidnila a taky zavolala té bezprizorní čtyřce ve vlaku, jestli je všechno O. K. Byla jsem nervózní jako pes. Samozřejmě, že si puberťačky krátily dlouhou chvíli po svým. Prý: "Ino, myslíš, že je v pořádku, když jsme teď přejely kolem cedule Wilkommen in Deutschland?" Jindy zase: "Ino, nechci tě znervózňovat, ale kdy jede další vlak? Šárka šla pro limonádu a ten ignorant strojvůdce jí ujel."

Po příjezdu do chalupy jsem vyklopila čtyřlístek z auta a jela na nádraží pro ty zbývající komičky. Když jsem s nimi dorazila a těšila se na kafe a nohy nahoře, měly ty první čtyři obarvený vlasy na červeno. Což o ty věci, ale nechtějte vědět, jak vypadala koupelna. A taky jsem začala uvažovat o střelné zbrani, protože ty cácorky po obarvení hlav vylezly ven na náves jen obalené ručníkem. Jsem přesvědčená, že přílet britský královny do Horní Polní by takový pozdvižení nevyvolal.

Ale jinak to byl parádní týden. Užila jsem si ho, jako málokterou dovolenou. Ty prdloušky, se kterými mlátila puberta, pocity, dojmy, otázky o smyslu bytí a hlavně ulítlý nápady, dokázaly, že jsem v tom týdnu díky nim zacouvala o pár hezkých desetiletí zpátky...

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.