Vzpomínka na couvnutí zpátky do puberty

23.02.2020

Tahle písnička mi pokaždý připomene cestu na týdenní soustředění s osmi klackovitejma holkama, které jsem drezúrovala na scénickým tanci. Do Yarisku jsem nabrala čtyři holčiny. Ostatní jely vlakem, s tím, že je vyzvednu na nádraží ve Vejprtech.

Celou cestu v autě vyřvávaly rockový balady. A právě tuhle jsem slyšela devadesátkrát. Minimálně. Protože: "Já ho tak miluju, Ino, pusť ho ještě, prosím, prosím, moc prosím." Mohla bych v okamžiku střihnout zpaměti celý text na papír, neb jsem v tu dobu nebyla schopná natěsnat do hlavy cokoliv jiného, než to, že Křížek pořád někam couvá a holkám se u toho paří spoďáry a plaší srdce.

Dělala jsem zastávky. Tak po půl hodinách. Abych se uklidnila a taky zavolala té bezprizorní čtyřce ve vlaku, jestli je všechno O. K. Byla jsem nervózní jako pes. Samozřejmě, že si puberťačky krátily dlouhou chvíli po svým. Prý: "Ino, myslíš, že je v pořádku, když jsme teď přejely kolem cedule Wilkommen in Deutschland?" Jindy zase: "Ino, nechci tě znervózňovat, ale kdy jede další vlak? Šárka šla pro limonádu a ten ignorant strojvůdce jí ujel."

Po příjezdu do chalupy jsem vyklopila čtyřlístek z auta a jela na nádraží pro ty zbývající komičky. Když jsem s nimi dorazila a těšila se na kafe a nohy nahoře, měly ty první čtyři obarvený vlasy na červeno. Což o ty věci, ale nechtějte vědět, jak vypadala koupelna. A taky jsem začala uvažovat o střelné zbrani, protože ty cácorky po obarvení hlav vylezly ven na náves jen obalené ručníkem. Jsem přesvědčená, že přílet britský královny do Horní Polní by takový pozdvižení nevyvolal.

Ale jinak to byl parádní týden. Užila jsem si ho, jako málokterou dovolenou. Ty prdloušky, se kterými mlátila puberta, pocity, dojmy, otázky o smyslu bytí a hlavně ulítlý nápady, dokázaly, že jsem v tom týdnu díky nim zacouvala o pár hezkých desetiletí zpátky...😉🙃🙊