Svátek, kdy chlapi překonají sami sebe

08.03.2021

Mezinárodní den žen

MDŽ nemusím a nebudu to rozvádět. Všimla jsem si ale, že je v kurzu. Chlapi se předhánějí v originálních přáních a ženy v děkování. Nuže, dobrá. Jednou tedy nepůjdu proti proudu a přispěju i já. Přáním, kytkami, laskavým slovem a tak...

Milé spolubojovnice.

Nemíním se rýpat v emocích a tvořit slohové cvičení o třech normostranách. Proto stručně. 

Přeju nám: 

PROSTOR. Mnohem více místa. Fyzického i toho v obrazném smyslu slova. A alespoň jeden den v týdnu celou postel a celou noc jen pro sebe!!! 

KLID A TICHO. Bez vřískání dětí, televize, ve který běží fotbal, bez dotazů co bude k večeři, kde jsou ponožky, bez výčitek a hádek. 

ČAS PRO SEBE. Několik hodin v týdnu bez stresu co ještě musím udělat, co všechno nestihnu a co už jsem zase nedala. Samy se sebou, se sklenkou něčeho dobrého a s nohama na stole...

LASKAVOU LÁSKU. Takovou, kterou jsme prožily naposledy v pravěku. Tu, která nekončí upocenou snahou o rozmnožení lidstva, ale dokáže, abychom uvěřily, že jsme ty nejpůvabnější a nejpřitažlivější bytosti na světě..

VÍC NEŽ HODNĚ SIL. Protože stojíme pevně na zemi a víme moc dobře, jak to s těmi přáními a sliby zase skončí.

HUMOR. S ním to dáme.

SLUNCE, TEPLO, KYTKY... Ať už jaro leze do bytu i okny. Na jaře a v létě totiž umíme lépe přimhouřit oči. Nejenom proti slunci, ale taky jen tak. Protože, my přece víme své...

Mohlo by vás zajímat...

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.

Ve stínu kocoura pana Trnky, nad ostružinami, které prosí o střih z milosti, naproti schránce, která vytunelovala vzpomínky a teď v ní hraje vítr Vadí - nevadí, v dohledu faraóna, kterého tu zapomněla historie, na šutru, který bych do kapsy nenarvala, jsem potkala kočku.

Špatná rozhodnutí jsou součástí života. Děláme je občas všichni. Někdy jsme tak zahlcení úkoly a povinnostmi, že se zapomínáme ptát, proč to nebo ono vlastně děláme. Když si tuhle otázku jednou položíme, uděláme první krok k hledání smyslu osobního i profesního života.

V prvním článku jsem psala, jak jsem propadla fenoménu metody Bullet Journal (BUJO). Vlastně se mi jako první zalíbily zápisníky BUJO, z nichž některé jsou malými uměleckými skvosty. Článek o tom, jak jsme se s Bullet Journal "potkali", si můžete přečíst tady.

"Velmi brzy zapomínáme na věci, o kterých jsme si mysleli, že je nezapomeneme nikdy. Zapomínáme na lásky i zrady, zapomínáme, co jsme šeptali a co jsme křičeli, zapomínáme, kým jsme byli.Proto je dobré, zůstaneme-li v kontaktu sami se sebou, a na to zápisníky jsou. Když chceme tohle spojení udržet funkční, musíme se spolehnout jen sami na sebe: váš...