Když se Méďa s Hugem pustí do opravy

25.03.2022

Medvěd se pustil do opravy prahu. Koupil nám k Vánocům robotický vysavač. Maká kluk robotickej, až se z něho kouří, to jo. Jen se někdy zasekne mezi ložnicí a obývákem o práh a nehne se dál. Když se vrátíme, nasratě hlásí, že potřebuje k centrále, aby dobil baterii, jinak chcípne. Tak ať ho laskavě koukáme z toho blbýho prahu sundat.

Dnes Méďa rozhodl, že se s ním přestane věčně dohadovat o tom, proč není dokončený obývák, poslouchat jeho výmluvy na práh a ten kousek dřeva opraví.

Možná byste měli vědět, že je Medvěd sice šikovný, leč do práce se pouští obezřetně, jen ve vypjatých chvílích, kdy už není zbytí a snad i proto přistupuje k celému aktu s nasazením tvůrce světa. Z místa, kde pracuje se pak několik hodin řine nepřerušovaný monolog, ve kterém se dozvídám o každém následujícím kroku do těch nejmenších podrobností.

A běda mi!

Kdyby zjistil, že nenaslouchám. Kdybych v pravidelných intervalech ze sebe nevydávala: Ach só?, Das ist aber super! nebo Ja, wirklich? Běda mi, kdybych se v takový moment věnovala jiné činnosti než sledování Méďovy práce. A chraň mě taky ruka Páně, kdybych čučela do počítače, nebo se dokonce v takových dějinotvorných okamžicích něčemu smála.

Méďa si připravil nářadí, protáhl záda a spustil se do dřepu k prahu. Trochu ovšem podcenil jednu skutečnost, a sice, že život s námi od jisté doby sdílí i Hugo. Francouzský buldoček, alias placatka, černý ksicht, chrochták i ježišinkujátěsnadsežeruláskou. A že jde o pejska zvědavého, hravého, který by se přetrhl, aby mohl pomáhat. (No, jak kdy. Úklid hraček před spaním ho ještě moc neoslovil.) Nicméně, z celého procesu opravy prahu se s Hugovo pomocí stala docela slušná komedie.

"Ne, Hugo, neštěkej, tu vrtačku ti nepůjčím," praví Méďa vážně a posune si brýle na nose blíž k očím. Dělá to i v komunikaci se mnou. Dodává tak svému projevu na vážnosti.

Hugo zvedne packu a namíří ji proti Méďovi. (Učili jsme ho místo Podej pac, zdravit.) "No, gut, Hugo," rozněžní se Méďa, "Já ale musím pracovat. Tak ahoj, ahoj a běž na místo.

"Hugo zůstal sedět u prahu. (Občas se mu ty povely trochu pletou.)

Méďa zavřel dveře, aby změřil, jak práh v ložnici přesahuje do šířky, nebo do hloubky, nebo co. (I když mi to dopodrobna vysvětlil, na ty podrobnosti se mě neptejte.) Hugo tak zůstal v obýváku na druhé straně prosklených dveří. Chápal to jako podraz a nerozuměl tomu, proč se před ním Méďa zavírá, když ho jinak přece může hlídat i na záchodě. Začal štkát. Štkaní nabíralo na intenzitě a postupně se transformovalo v srdceryvné vytí.

Méďa otevřel. Hugo roztáhl hubu do úsměvu a namířil proti němu packu. Nejspíš tím chtěl říct: Dobrý, kámo, ale už to nedělej, nebo zase začnu.

Méďa se s Hugem znovu spěšně pozdravil, "Ahoj, Ahoj!" a přesunul se do obýváku. Měřil, brousil, měřil, brousil, zase měřil a já trpělivě poslouchala odborné slátaniny v němčině, kterým jsem ani za mák nerozuměla. Vážně jsem přikyvovala a střídavě opakovala Ach só?, Das ist aber super a Ja, wirklich?

Méďa je tvor tichý. Na rozdíl ode mě. A tak když řekl poměrně nahlas a nezvykle důrazně: "Nein, Hugo, das geht aber doch nicht!", (Ne, Hugo, tohle přece nejde), tušila jsem, že je průser. Hugo totiž ukořistil takový ten vysouvací metr (má tlamu kolem celé hlavy, tak se mu tam hodně vejde) a mířil s ním radostně do pelechu. Méďa vykazoval známky zhroucení. Vložila jsem se do konfliktu a zavelela: Hugo pusť! A Hugo, i když očividně velmi nerad, notně ocintaný metr pustil.

Méďa se na mě podíval pohledem, který značil, že jsem ta nejhorší bytost pod sluncem, když připustím, aby mu MŮJ pes způsoboval taková traumata. Přes všechna úskalí a překážky se ale dal znovu do práce. Opět se od něj nesl nekonečný monolog, já reagovala v naučených vzorcích konverzace, Hugo přihlížel, nic tentokrát v hubě neodnášel a vládla vcelku příjemná rodinná atmosféra, kterou si Méďa očividně užíval. (Někdy by stálo za to, aby nás v takových chvílích někdo zvěčnil. Jsou velmi, velmi vzácné. Tak abychom věřili, že existují.)

Rodinnou pohodu přetrhl Méďa. Najednou se prudce vztyčil od prahu a na výsost naštvaně pronesl: "Hugo, ich arbeite hier so schwer und du machst Pups gerade unter meine Nasse?!!!" (Hugo, já tu tak těžce pracuji a ty mi prdneš přímo pod nosem?)

A bylo vymalováno.

Řičela jsem smíchy. Dál už bych jen těžko udržela naučený vzorec konverzace, protože v tomhle jsem jak sopka a nebývá snadné mě zastavit. Slzy stříkaly kolem a já se chlámala tak, že mě braly křeče v pupku. Hugo na mě koukal s roztaženou hubou, sdílel nadšeně vyvstalou atmosféru a začal radostně skákat z obýváku do ložnice a zpátky přes ten nedokončený práh.

Méďa mě změřil pohledem, posbíral vrtačku, metr i brousek, opucoval kolena, uklidil nářadí do šuplíku, pronesl lámanou češtinou "Budeš ty někdy být normální?" a šel na balkón vyhulit krabičku cigaret. 

Žádný záchvat smíchu netrvá věčně. Stejně, jako se Méďa nedokáže dlouho zlobit. Věřím tomu, že za týden posbírá své sebevědomí, vyndá ze šuplíku nářadí a práh dokončí.

Tedy, pokud dřív neoddělá toho robota.