Medvěd a jeho česká jazyk

17.12.2019

Medvěd mívá komediální sklony. Zejména, když začne mluvit česky.
Dnes u oběda mi sdělil, že se pojedeme podívat do Výýplatyse. Škoda, že se nedá přenést i zvukový záznam toho dialektu, který je podobný lámání kamene nenabroušeným srpem. Vyprskla jsem a začala ten přízvuk parodovat. Do chvíle, než mi do dýchací trubice vlétl kousek slaniny a já se začala dusit.

Místo toho, aby přiskočil a udeřil mě několikrát do zad, s vážným výrazem kolem vousů pronesl: Vidyš tak blbečka? To neměl dělat. Když mám svý chlámací stavy, stačí mi říct slovo: Lžíce. S tím kouskem slaniny v dýchací trubici jsem tedy začala řvát smíchy ještě víc, cákala slzama kolem sebe a pomalu modrala.
Naštěstí už Méďovi došlo, že to nebude make-up. Vrazil mi herdu do zad a já se konečně nadechla.

Jakmile mi otrnulo, houkla jsem: Déékujity - a bylo to tu znovu, tentokrát už bez slaniny v trubici. Chvíli se díval, pak zavrtěl hlavou nad tím, co ho motivovalo k tak zoufalému činu vzít si zrovna mě, a odešel na balkón ztrestat cigaretu.

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.