KOMENTÁŘ: Mezinárodní den štěstí

Dnes je Mezinárodní den štěstí. A i v té smůle, která nás v poslední době téměř srazila na kolena, zatočila s našimi plány a převrátila naruby zažitou každodennost, i při tom všem zjišťuji, že máme co slavit. Ano, máme štěstí. Máme neuvěřitelné štěstí, že v lavině bezmoci, úzkosti, obav a na cestě tisíců zlomených klasů, slehlých pod rozmáchlou kosou nelítostné stařeny, znovu potkal člověk člověka.

Ať jsme jakkoli dobou rozmazlení, lhostejní, neuvážliví, marnotratní, často konfliktní a sobečtí, vír událostí posledních dní vyplavil na povrch vlastnost, o které mnoho z nás nemělo ještě před časem ani tušení. Obyčejné lidství. A jako velká voda zaplavila naši zemi vlna solidarity a vzájemné pomoci.

Zvedli jsme se z kolen a vyhlásili té potvoře válku. Maminky na mateřské, ženy v domácnosti, kulturní pracovníci, návrhářky, účetní, kadeřnice, firmy, divadelníci, pracovníci obecních a městských úřadů, všichni, kdo mohli, se pustili do šití roušek. A ti, kdo šít neumí, sháněli materiál, rozváželi hotové roušky, pomáhali, kde se dá. Třeba nejzranitelnějším z nás, starým lidem. Natruc té černé potvoře, která doufala, že budou snadnou kořistí.

Ano, máme nesmírné štěstí, které v několika málo dnech nabralo docela jinou podobu, směr a vůni. Už tolik necinká výhrou ve sportce, ani báječnou dovolenou na Bali. Už tak intenzivně nevoní jasmínem ze zahrady vlastní vily. Je to štěstí, že máme jeden druhého. Že můžeme žít tam, kde žijeme a že člověk zůstal přes všechno, čím nás doba poznamenala, člověkem.

Pojďme tedy našemu štěstí, když má dnes ten svátek, zapálit svíčku a připít mu na pevné zdraví. Ať s námi setrvá pokud možno napořád.

Mohlo by vás zajímat... 

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

Zář 18

No 2

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.