KOMENTÁŘ: Mezinárodní den štěstí

Dnes je Mezinárodní den štěstí. A i v té smůle, která nás v poslední době téměř srazila na kolena, zatočila s našimi plány a převrátila naruby zažitou každodennost, i při tom všem zjišťuji, že máme co slavit. Ano, máme štěstí. Máme neuvěřitelné štěstí, že v lavině bezmoci, úzkosti, obav a na cestě tisíců zlomených klasů, slehlých pod rozmáchlou kosou nelítostné stařeny, znovu potkal člověk člověka.

Ať jsme jakkoli dobou rozmazlení, lhostejní, neuvážliví, marnotratní, často konfliktní a sobečtí, vír událostí posledních dní vyplavil na povrch vlastnost, o které mnoho z nás nemělo ještě před časem ani tušení. Obyčejné lidství. A jako velká voda zaplavila naši zemi vlna solidarity a vzájemné pomoci.

Zvedli jsme se z kolen a vyhlásili té potvoře válku. Maminky na mateřské, ženy v domácnosti, kulturní pracovníci, návrhářky, účetní, kadeřnice, firmy, divadelníci, pracovníci obecních a městských úřadů, všichni, kdo mohli, se pustili do šití roušek. A ti, kdo šít neumí, sháněli materiál, rozváželi hotové roušky, pomáhali, kde se dá. Třeba nejzranitelnějším z nás, starým lidem. Natruc té černé potvoře, která doufala, že budou snadnou kořistí.

Ano, máme nesmírné štěstí, které v několika málo dnech nabralo docela jinou podobu, směr a vůni. Už tolik necinká výhrou ve sportce, ani báječnou dovolenou na Bali. Už tak intenzivně nevoní jasmínem ze zahrady vlastní vily. Je to štěstí, že máme jeden druhého. Že můžeme žít tam, kde žijeme a že člověk zůstal přes všechno, čím nás doba poznamenala, člověkem.

Pojďme tedy našemu štěstí, když má dnes ten svátek, zapálit svíčku a připít mu na pevné zdraví. Ať s námi setrvá pokud možno napořád.

Mohlo by vás zajímat... 

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.