Mikulov a denaturace vzpomínek

14.06.2020

Měla jsem báječný den.

Takové Faun's Delayed Afternoon, tentokrát jenom pro mě.

Zastrčila jsem žiletky, oprátky a jiné nepřístojnosti do šuplíku a vyjela vyvětrat tu rozervanou holku v sobě.

Nevyrazily jsme si spolu už ani nepamatuju.

Dnes se výlet přímo nabízel.

Žádná sluneční výheň, žádné rozeřvané ulice, žádné pohledy, před kterými neutečeš, leda tak zase do jiných pohledů.

Krásně se to všude mračilo, poprchávalo, pofukovalo, pískalo ve škvírách oken a vzduch se cáknul parfémem, který mi tak moc připomíná dětství.

Udělala jsem fakáče do zrcadla a ta ve mně zívla, že jsem trapná.

Žádný šminky, dlouhý přípravy. Vstát, bafnout mobil a pryč.

Vyrazily jsme na Mikulov.

Tam, co nás mamina jako děti brávala každou sobotu s dekou, houskami, máslem a láhví čaje.

Tam, kam jsme jezdily s kámoškama lyžovat na malou sjezdovku, že až nám naroste svalová hmota a sebevědomí, prubneme tu velkou. Nějak jsme ale odrostly všemu, i samy sobě.

Tam, kde tchán správcoval a kam jsem jezdívala, když byli kluci malí a já jako úča mívala prázdniny.

Tam, kde byly dveře Fofrníku, Karlštejna, Cepína a chat téměř stále otevřené pro všechny dlouho do noci.

Tam, kde se vyřvávalo kolem ohňů, kolem stolů až do rána a kde bývalo všeho hojnost, jenom ne peněz a nudy.

Mikulov ve mně uvízl jako háček v hubě starého sumce.

Dnes už ty dveře a srdce hospodský nejsou sice tak dokořán, přesto to tady pořád miluju.

Se ti nedivím, 

řekla mi ta holka ve mně, když jsme si na Cepíně daly kávu, dívaly se, jak stoupá pára z kopců, jak listnáčům svědčí voda, jak je ta mokrá terasa úžasná, když je jenom naše a když jsme nechaly kapky deště, aby z nás smyly zbytky špíny, co jsme přitáhly z města...