Asi na tom Mikulovu něco bude

09.08.2022

Když nejdu na výšlap sama, jsem na tom podobně jako s tancem. Jaký můžete mít zážitek, když vás někdo vláčí parketem a je totálně mimo rytmus? To na úvod. Jinak, na můj nos, jsme si nedělní čističku s Méďou užili. Alespoň já tedy určitě. Dostala jsem ze sebe kila marastu a roztáhla hubu do U. Druhý den po sobě Mikulov. Asi na něm něco bude...

Další upouštění páry najdete pod fotkami.  

To ušatý torpédo je horší než ochranka. Neustále sleduje, jestli se někdo netrhnul. A kochejte se, když ho máte pořád za zadkem, nebo vás odněkud šmíruje. 

K tomu stromu: bolí mě to za ně. Někdy přemýšlím, co cítí, když mají takové otevřené rány.

Hugo má docela jiné starosti. Právě objevil něco, v čem je bezpodmínečně nutné se důkladně vyválet. Nabalit na sebe všechny pachy lesa a projít skrz nezpozorován.

Tohle jsou pohledy, pro které stojí za to zapomenout, že den má jen 24 hodin. Být sama, stála bych tu jako u benzínky a tankovala každičký detail, pocit, dojem.

Myslím, že nás v pauze naše nohy pomlouvaly. Nevděčnice!

Cesty. Kdyby to šlo, vdala bych se za ně. Myslím, jenom za ně. 

Mám ráda tyhle unavené barvy. Taky jsem panu bodlákovi za pózování pěkně poděkovala. Ale to nic, rádo se stalo, špitl do vousů. 

Nad hlavou nebe modrý jako my džíny. Slunce vyhání beránky na pastviny...

Náprstník červený. Až jsem zčervenala. Krasavec. A pózoval jak o život, i když s ním horský vítr mlel ze strany na stranu.

Občas jsem měla pocit, že Hugo zahlédl mamuta. Lovecký postoj a v očích dědictví dávných předků z divoké praminulosti.

No řekněte. Ať před námi utíkají rovně, z kopce, nebo jako tahle vzhůru, nejde je nemilovat.

Pcháč obecný, neboli pan bodlák. Byla jsem ale fascinována apetitem pana čmeláka. Nenechal se vyrušit, i když jsem kolem něj poskakovala jako postřelená koza, abych zaostřila. Protože vítr, víme?

Příroda je fotogenická i po smrti.

Divizna. Zaujala mě tím oranžovým potahem, který jsem neuměla definovat. Pomůže někdo odhalit, čím to holka trpí? O hybrid stopro nejde. 

Potkala jsem svůj stín. Během cesty několikrát. Ten fyzický i ten skrytý uvnitř. No, co. Pozdravili jsme se, řekli, jak jde život a každý si pak šel dál po svých.

Být sama, tak se z té euforie a samým štěstím vyválím v trávě jako Hugo. Abych nabalila všechny vůně hor a prošla jimi nezpozorována...   

Kde jsme to nechali lyže? Co, lyže. My ale jdeme proti času. Vždyť my nemáme ani ty hůlky!

V nohách mám už pár mil a dala bych si ještě nášup. Medvěd se už ale vidí s cigaretou v koutku na balkóně. (To je o tom tanci mimo rytmus.) A mimochodem, všimli jste si, s jakou laskavostí a něhou nás cesty doprovázejí? 

Maliny červené, voňavé a sladké. 

Princezny, které samou péčí o sebe občas ztrácejí hlavu. Křehké, ale sebevědomé.

Trávy jsou malými uměleckými díly. Když na černý karton nenakreslíte nic, než jedno takové stéblo, vytvoříte obdivuhodnou krásu. 

Někdy nastane okamžik, kdy to musíš vzdát. Členové výpravy se vzbouřili a do toho všeho ještě chcípne pes. Je čas vydat se zpátky.

Každý má své potřeby. (Já bych brala křídla.) A jsou lidé, kteří by nejspíš uvítali, kdyby lesem vedly autostezky. 

Děkujeme. Ale dnes ne. Chodívali jsme sem pěšky z Dubí na pivo. Sedávali sami, někdy přišli ještě 2-3 hosté. Úžasná atmosféra Hrabalovsky navinulé prázdnoty. Dnes tu není místo na odložení batohu, natož unaveného těla. Takže velké díky. Třeba zase na podzim...

Chcete to zabalit jako suvenýr? To my raději zase někdy přijdeme, abychom se pokochali naživo. 

Ano. Taky jsem nevěřila svým očím. Uvnitř ještě jede film lesa, cest a když si myslíte, že už vás nic nepřekvapí, u hospody stojí tahle krása. No, řekněte sami..... 

Nové články na blogu

Vrátili jsme se z Modrodomu v Dubí. Z promítání dokumentu o historii sklářství v Krušných horách. (Kdo ho neviděl, jakoby tu nežil.) Dobře zpracované. Lidsky podané. Nechyběly emoce, příběh...

I příběh by tady šel docela lehce načrtnout. Třeba s příchutí chilli, vypěstovaných u mistra Hitchcocka. Jenomže nám, co víme, je z toho místa spíš smutno. Dnes jsem šla kolem a vůbec nic se tady za ta desetiletí nepohnulo směrem k naději.