Když byl svět ještě v pořádku...

17.11.2020

Dělám ordnung ve fotkách a narazila jsem na snímky, staré deset let. Jsou z reportáže vytvořené na srazu motorkářů v Milevsku, kde místní farář každoročně žehná strojům, jezdcům a cestám. Nejprve popřeje šťastné návraty na náměstí a pak v kostele. Už jste někdy viděli chrám páně zaplněný do posledního místa lidmi, co čpí dálkami, benzínem, v očích mají netrpělivost a neberou si servítky? Je to obrovská nálož emocí. Na čestném místě u oltáře stojí jedna z motorek, na kolenou mužů a žen leží přilby a krk svírá úžas...

Tehdy jsem psala pro Jihočeské týdeníky. Byla to skvělá doba, báječný lidi, fajn práce a tahle akce mívala pokaždé náramnou atmosféru. 

Dnes na ty snímky koukám a vnímám je z docela jiného pohledu. Najednou se mi zastesklo po věcech, které bývaly omílanou samozřejmostí. Všimněte si davů bezstarostných lidí bez roušek. Bez rozestupů, bez strachu z kontaktu, bez úzkosti v očích. Všimněte si té úžasné pohody ve světě, který byl tehdy ještě relativně v pořádku.

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.