Dělám ordnung ve fotkách a narazila jsem na snímky, staré deset let. Jsou z reportáže vytvořené na srazu motorkářů v Milevsku, kde místní farář každoročně žehná strojům, jezdcům a cestám. Nejprve popřeje šťastné návraty na náměstí a pak v kostele. Už jste někdy viděli chrám páně zaplněný do posledního místa lidmi, co čpí dálkami, benzínem, v očích mají netrpělivost a neberou si servítky? Je to obrovská nálož emocí. Na čestném místě u oltáře stojí jedna z motorek, na kolenou mužů a žen leží přilby a krk svírá úžas...

Tehdy jsem psala pro Jihočeské týdeníky. Byla to skvělá doba, báječný lidi, fajn práce a tahle akce mívala pokaždé náramnou atmosféru. 

Dnes na ty snímky koukám a vnímám je z docela jiného pohledu. Najednou se mi zastesklo po věcech, které bývaly omílanou samozřejmostí. Všimněte si davů bezstarostných lidí bez roušek. Bez rozestupů, bez strachu z kontaktu, bez úzkosti v očích. Všimněte si té úžasné pohody ve světě, který byl tehdy ještě relativně v pořádku.