Když byl svět ještě v pořádku...

17.11.2020

Dělám ordnung ve fotkách a narazila jsem na snímky, staré deset let. Jsou z reportáže vytvořené na srazu motorkářů v Milevsku, kde místní farář každoročně žehná strojům, jezdcům a cestám. Nejprve popřeje šťastné návraty na náměstí a pak v kostele. Už jste někdy viděli chrám páně zaplněný do posledního místa lidmi, co čpí dálkami, benzínem, v očích mají netrpělivost a neberou si servítky? Je to obrovská nálož emocí. Na čestném místě u oltáře stojí jedna z motorek, na kolenou mužů a žen leží přilby a krk svírá úžas...

Tehdy jsem psala pro Jihočeské týdeníky. Byla to skvělá doba, báječný lidi, fajn práce a tahle akce mívala pokaždé náramnou atmosféru. 

Dnes na ty snímky koukám a vnímám je z docela jiného pohledu. Najednou se mi zastesklo po věcech, které bývaly omílanou samozřejmostí. Všimněte si davů bezstarostných lidí bez roušek. Bez rozestupů, bez strachu z kontaktu, bez úzkosti v očích. Všimněte si té úžasné pohody ve světě, který byl tehdy ještě relativně v pořádku.

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.