Dělám ordnung ve fotkách a narazila jsem na snímky, staré deset let. Jsou z reportáže vytvořené na srazu motorkářů v Milevsku, kde místní farář každoročně žehná strojům, jezdcům a cestám. Nejprve popřeje šťastné návraty na náměstí a pak v kostele. Už jste někdy viděli chrám páně zaplněný do posledního místa lidmi, co čpí dálkami, benzínem, v očích mají netrpělivost a neberou si servítky? Je to obrovská nálož emocí. Na čestném místě u oltáře stojí jedna z motorek, na kolenou mužů a žen leží přilby a krk svírá úžas...
Tehdy jsem psala pro Jihočeské týdeníky. Byla to skvělá doba, báječný lidi, fajn práce a tahle akce mívala pokaždé náramnou atmosféru.
Dnes na ty snímky koukám a vnímám je z docela jiného pohledu. Najednou se mi zastesklo po věcech, které bývaly omílanou samozřejmostí. Všimněte si davů bezstarostných lidí bez roušek. Bez rozestupů, bez strachu z kontaktu, bez úzkosti v očích. Všimněte si té úžasné pohody ve světě, který byl tehdy ještě relativně v pořádku.
K většině hradů vedou cesty vzhůru, do kopců. Trochu námahy, kterou musí člověk vynaložit, aby se k nim vyškrábal, se v cíli vrací měrou vrchovatou. Genius loci těch míst bývá úchvatný a empatické i romantické duše hluboce zasahuje. Historické monumenty, které na krajinu shlíží už stovky let, vnímáme se zvláštním vzrušením. Jako oživlé filmové...
První Velikonoce, kdy od svého bratra nebudu mít zadek zmalovaný modrými pruhy. Taky to bude poprvé, co jsem se přes vajíčkové svátky, kůzlečí mordy, beránky krájené na sto kusů a opilecké šílenství přenesla bez újmy. Užívám si dobře rozjetý sólo mejdan. Nemusela jsem si ani trhat obličej do úsměvu, odpovídat na přání sousedů a tvářit se mile. Taky...
V Řecku začíná příprava na Velikonoce tři týdny před tzv. Čistým pondělím, kdy hospodyňky celý den myjí nádobí a děti pouštějí draky. O víkendu se konají zabíjačky, aby si lidé užili maso, než se ho budou muset na 40 dní úplně vzdát.
Na sociálních sítích se objevil příspěvek paní, která líčila, jak starší žena na zastávce zničehonic upadla a "zůstala ležet v bez vědomí".
V Hřebečné u Abertam řeší, jak se bránit nájezdným chacharům. Do obce se třemi desítkami domů se chystají vpadnout developeři a postavit tady až 20 nových apartmánů. Místní se ptají, zda s takovou ještě z Krušných hor něco zbude. Budiž jim útěchou, že v nájezdech nenažrané smetánky nezůstane jejich obec sama. Fuck you pracháči!
Ještě než si po obědě Méďa stačil utřít ústa do ubrousku, dostal befell, aby se pochlapil, nečuměl jak štěně odervaný od cecku na déšť za oknem, protože pojedeme na výlet.