Náš milý pan farář

03.10.2021

Výzvy k rozhovoru jsou různé.
Mohou být jako pozvánka na oběžnou dráhu plnou oduševnělých zálivů, nebo do suterénu každodenní všednosti.
Třeba když můj táta začínal slovy: Potřebuju si s tebou popovídat, nevěstilo to nic dobrého a já mohla řití dráty štípat.
Když ale řekl: Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit, bylo to v pohodě.
Když mě v klackovitých letech vyzval kluk, abychom spolu hodili řeč, byla jsem většinou v tranzu a neřešila, že chlapec z vysoka kadí na snahu mě víc zaujmout.
Pokud kámoš v partě prohlásil, že si popovídáme z očí do očí, bylo jasný, že si dáme po hubě.
Když některý z mých synků přišel s tím, že až budu mít čas, tak mi musí něco říct, věděla jsem, že je průser.
Stejně, jako když jejich otec přitáhl ovadlý karafiát a od dveří zahalekal: No, řekni, mámo, kdy jsme si my dva spolu naposled pěkně popovídali...
To tenhle rozhovor byl jiný.
Stejně, jako jsou diametrálně rozdílné všechny naše světy.
Začínal slovy:
Pane faráři, mohu vás poprosit...