Kousek za Razicemi, směrem na Mukov, stojí u silnice zářivě bílé vodárenské zařízení. Až tudy někdy pojedete, na chvíli zastavte a běžte pozdravit vodníka. Sedí uvnitř a nabízí pocestným rybu. Možná výměnou za dušičku? Dost často se cítí sám, a proto uvítá, když s ním prohodíte pár slov. Na sousedním prostranství je sice umístěná ještě socha víly, ale na tu vodník nevidí a ona k němu nemůže. Přesto je na ně i v té jejich opuštěnosti moc pěkné pokoukání.
Kdysi tady stávala kaple. Později z ní soudruzi vytvořili vodárenské zařízení, ze kterého se postupem času, nedostatkem financí, ale i úcty k odkazu předků, stala ruina. Porevoluční Hrobčice jsou naproti tomu známé tím, že rozprostírají ochranná křídla nad svými památkami poměrně umanutě a zarputile. V případě vodárny se i přesto chvíli uvažovalo o demolici, což by byla vzhledem k tomu, co se nakonec Hrobčickým podařilo, velká škoda. V roce 2017 vedení obce nechalo chátrající stavbu zrekonstruovat s pomocí dotace (cca 190 tisíc) a vlastní investice (cca 81 tisíc korun).
Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.
S Hugem na našich večerních, veskrze romantických procházkách sledujeme západ slunce.
Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.
Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...
A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...
Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.