Veronika Dušková: Muší story

23.01.2019

Moucha je hmyz. I kdybyste ji narvali do pohádky a zjemnili bílou vlečkou. Pořád to bude moucha. Nepříjemná, otravná a vlezlá. Nebudu se ptát, kolik jste jich už poslali k Pánu. Taky to nepočítám. Zeptám se jinak: Napsali byste knihu o mouše? Podřízli byste tepnu své spisovatelské invence pro takovou hmyzí nicku?

Jako bych to slyšela: Proč o mouše??????? Vždyť není zajímavá. Nemá pestrobarevná křidélka jako motýl. Nevytváří hodnoty jako například med, bavlněné kokony a tak... Její pověst je úzce spjatá s výkaly a sama pokálí, co se dá... 

Přesto o ní kniha vyšla. Celé Muší story. A to po světě běhá tolik krásných lidí!

Jsem přesvědčená, že tahle story překračuje meze soudnosti. Pohrdá jinými živočišnými druhy, je ve vztahu k nim povýšenecká, cynická, a naopak v citové vazbě k mouše emočně až příliš exponovaná...

Řekněte mi tedy, proč jsem z té knížky tak paf?

Samozřejmě, že to vím. Jen mi to chvíli trvalo. Nejdřív - moucha, no... Pak mě to podtrhlo nohy. Story jsem přečetla na jeden nádech. Na konci jsem si toužebně přála, ať to ještě pokračuje. Jako když vám někdo stříkne párkrát něco do žil, nechá vás vyvětrat v dlouhý pauze, po které přichází absťák.

Už dlouho jsem nečetla nic tak živočišného, hlubokého, absolutně nepatetického a přesto to byl citový zářez. Dušínka se tváří jakoby nic. Jestli si ale myslí, že jí teď budu obdivovat...

Tak to teda budu.

Do háje... 

MUŠÍ STORY

Autor: Veronika Dušková, alias Dušínka, bytem někde v Teplicích, vytiskla Koudelkova knihtiskárna Osek, z ruční sazby, v 97 kusech na příklopovém stroji, ručně kolorováno a vázáno.

Mohlo by vás zajímat...

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

Zář 18

No 2

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.