Tohle je chodba domu, kde bydlím. Znám ji do posledního šroubku v zábradlí, do poslední mušky, přilepený na skle...
V pondělí jsem tu tvrdla tři a půl hodiny. Myla jsem schody a zabouchla si dveře, protože je nesmysl brát si na mytí chodby klíče, když si zabouchnout dveře od bytu může snad jenom úplnej debil. Začala jsem zvonit a klepat jako jezinka s alzheimrem, která má nakročeno k šílenství. Partaje vybíhaly z bytů, vyděšeně se rozhlížely a ptaly, co se děje, jestli se mají připravit k evakuaci nebo co. Jen Méďu, který spal v ložnici jako šípkový bastard, jsem nevzbudila.
V bundičce, která má daleko do větrovky, natož do něčeho teplého, jsem cítila, jak pomalu, a nezadržitelně umrzám. Přesto jsem trvale odmítala pozvání do tepla na čaj. Jednak si nerada připadám jako obtížný hmyz a druhak jsem do posledního teplého výdechu doufala, že se ten šípkový pitomec uvnitř (proč já si nevzala Pištu Hufnádla) vzbudí a půjde se vyčůrat, jako obvykle. Nevzbudil.
A neprobudil ho ani zámečník, kterého mi soused, co se na mě už nemohl koukat, nakonec zavolal. Ani když se s tím ten chlápek moc nepáral a bušil do dveří vercajkem, jako kdyby jim to chtěl spočítat za všechny podobný kunšafty.
Jo a mimochodem, sousedi dnes obdivují, jaký má Méďa spánek, namísto toho, aby obdivovali, jakou s ním já mám trpělivost. A tu chodbu vážně po téhle peripetii namaluju i se zavřenýma očima.
K většině hradů vedou cesty vzhůru, do kopců. Trochu námahy, kterou musí člověk vynaložit, aby se k nim vyškrábal, se v cíli vrací měrou vrchovatou. Genius loci těch míst bývá úchvatný a empatické i romantické duše hluboce zasahuje. Historické monumenty, které na krajinu shlíží už stovky let, vnímáme se zvláštním vzrušením. Jako oživlé filmové...
První Velikonoce, kdy od svého bratra nebudu mít zadek zmalovaný modrými pruhy. Taky to bude poprvé, co jsem se přes vajíčkové svátky, kůzlečí mordy, beránky krájené na sto kusů a opilecké šílenství přenesla bez újmy. Užívám si dobře rozjetý sólo mejdan. Nemusela jsem si ani trhat obličej do úsměvu, odpovídat na přání sousedů a tvářit se mile. Taky...
V Řecku začíná příprava na Velikonoce tři týdny před tzv. Čistým pondělím, kdy hospodyňky celý den myjí nádobí a děti pouštějí draky. O víkendu se konají zabíjačky, aby si lidé užili maso, než se ho budou muset na 40 dní úplně vzdát.
Na sociálních sítích se objevil příspěvek paní, která líčila, jak starší žena na zastávce zničehonic upadla a "zůstala ležet v bez vědomí".
V Hřebečné u Abertam řeší, jak se bránit nájezdným chacharům. Do obce se třemi desítkami domů se chystají vpadnout developeři a postavit tady až 20 nových apartmánů. Místní se ptají, zda s takovou ještě z Krušných hor něco zbude. Budiž jim útěchou, že v nájezdech nenažrané smetánky nezůstane jejich obec sama. Fuck you pracháči!
Ještě než si po obědě Méďa stačil utřít ústa do ubrousku, dostal befell, aby se pochlapil, nečuměl jak štěně odervaný od cecku na déšť za oknem, protože pojedeme na výlet.