Tohle je chodba domu, kde bydlím. Znám ji do posledního šroubku v zábradlí, do poslední mušky, přilepený na skle, do posledního odlesku slunce na hraně obrázků. V pondělí jsem tu ztvrdla tři a půl hodiny. Takže na seznamování jsem měla dost času.

Myla jsem schody a zabouchla si dveře. Je totiž nesmysl brát si na mytí chodby klíče, když si dveře od bytu může zabouchnout snad jenom úplnej debil. Stalo se. Začala jsem zvonit a klepat jako jezinka s alzheimrem, která má nakročeno k šílenství. Partaje vybíhaly z bytů, vyděšeně se rozhlížely a ptaly, co se děje, jestli se mají připravit k evakuaci nebo co. Jen Méďu, který spal v ložnici jako šípkový bastard, se mi vzbudit nepodařilo.

V bundičce, která má daleko do větrovky, natož do něčeho teplého, jsem cítila, jak pomalu, a nezadržitelně umrzám. Přesto jsem trvale odmítala pozvání od sousedů do tepla na čaj. Jednak si nerada připadám jako obtížný hmyz a druhak jsem do posledního teplého výdechu doufala, že se ten šípkový pitomec uvnitř vzbudí a půjde se vyčůrat, jako obvykle. Nevzbudil.

A neprobudil ho ani zámečník, kterého mi soused, co se na mě už nemohl koukat, nakonec zavolal. A to se s tím ten chlápek vůbec nemazlil. Bušil do dveří vercajkem jako kdyby jim to chtěl spočítat za všechny podobný kunšafty.

Jo a mimochodem. Sousedi od té události obdivují, jaký má Méďa spánek. Nikoho ještě nenapadlo obdivodat, jakou já mám s Méďou trpělivost.