Jen debil si zabouchne dveře

24.02.2021

Tohle je chodba domu, kde bydlím. Znám ji do posledního šroubku v zábradlí, do poslední mušky, přilepený na skle, do posledního odlesku slunce na hraně obrázků. V pondělí jsem tu ztvrdla tři a půl hodiny. Takže na seznamování jsem měla dost času.

Myla jsem schody a zabouchla si dveře. Je totiž nesmysl brát si na mytí chodby klíče, když si dveře od bytu může zabouchnout snad jenom úplnej debil. Stalo se. Začala jsem zvonit a klepat jako jezinka s alzheimrem, která má nakročeno k šílenství. Partaje vybíhaly z bytů, vyděšeně se rozhlížely a ptaly, co se děje, jestli se mají připravit k evakuaci nebo co. Jen Méďu, který spal v ložnici jako šípkový bastard, se mi vzbudit nepodařilo.

V bundičce, která má daleko do větrovky, natož do něčeho teplého, jsem cítila, jak pomalu, a nezadržitelně umrzám. Přesto jsem trvale odmítala pozvání od sousedů do tepla na čaj. Jednak si nerada připadám jako obtížný hmyz a druhak jsem do posledního teplého výdechu doufala, že se ten šípkový pitomec uvnitř vzbudí a půjde se vyčůrat, jako obvykle. Nevzbudil.

A neprobudil ho ani zámečník, kterého mi soused, co se na mě už nemohl koukat, nakonec zavolal. A to se s tím ten chlápek vůbec nemazlil. Bušil do dveří vercajkem jako kdyby jim to chtěl spočítat za všechny podobný kunšafty.

Jo a mimochodem. Sousedi od té události obdivují, jaký má Méďa spánek. Nikoho ještě nenapadlo obdivodat, jakou já mám s Méďou trpělivost.

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.